Díl jedenatřicátý: Národní správa na Jesenicku jako jeden z pilířů „konečného řešení“ německé otázky

Publikováno 25. listopadu 2020

Košický vládní program, vyhlášený 5. dubna 1945, stanovil mnohé zásady budoucího vývoje a směřování Československa. Ustanovení majetkoprávní a ekonomické povahy, zásadní pro náš dnešní krátký a tematicky úzký exkurz, nalezneme v jeho druhé polovině, respektive ve článcích X., XI. a XII.

Článek X. totiž představoval myšlenku o zavádění národních správ na veškerý majetek nepřátelských států, tj. v našich končinách Německa (v celkovém rámci samozřejmě i Maďarska), německých (respektive maďarských) právnických a fyzických osob a nakonec majetek všech zrádců a kolaborantů z řad československých státních občanů.

Specifika agrární problematiky byly nastíněny v článku XI., který se výslovně zabýval především zřízením Národního pozemkového fondu, beznáhradovými konfiskacemi zemědělského majetku a z toho vyplývající pozemkovou reformou. Poslední článek XII. pak naopak podtrhoval vládní preference týkající se obnovy hospodářského života, narušeného válečnými událostmi, a přechod zpět k principům mírové ekonomiky.

V době vydání vládního programu nemělo místní německé obyvatelstvo ani potuchy, co se na něj vlastně chystá. Nejistota a strach u části obyvatel, vycházející v dubnu 1945 z už jasně predikovatelné skutečnosti o neodvratném rozpadu německé „tisícileté říše“, rostl s blížící se frontou den ode dne. Zejména mnozí aktivní členové nacistických mocenských struktur, spolků, sdružení nebo i někteří běžní obyvatelé prchali v prvních květnových dnech směrem na západ ve snaze dostat se z dosahu Rudé armády, zanechávaje za sebou opuštěná stavení a hospodářství. Drtivá většina německých starousedlíků ale věřila, že přestože budou muset jistou formu represálií vydržet, nebude to dlouho trvat a situace se postupem času samovolně zklidní a vášně ustanou.

O to více jako blesk z čistého nebe zapůsobilo vydání dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 z 19. května 1945, kterým byl do právního aparátu Československé republiky implikován článek X. Košického vládního programu. Dekret zcela konkrétně stanovoval, že veškerý majetek „osob státně nespolehlivých“, tedy převážně Němců, jež se při sčítáních lidu po roce 1929 přihlásili k německé národnosti, je předmětem národní správy, která se stala jako nový právně-ekonomický konstrukt „jedinou zplnomocněnou“ s tímto majetkem nakládat. To ve svém důsledku předznamenalo faktické pozbytí vlastnických práv dosavadních majitelů, které tak postavilo do role pouhých smutných přihlížejících.

Ustanovování samotných národních správců spadalo do působnosti několika správních orgánů a odráželo velikost a důležitost daného majetku. V případě okresu Frývaldov (Jeseník) se jednalo primárně o rozhodnutí na úrovni místních správních komisí. U větších podniků či zařízení rozhodovala Okresní správní komise.

Mezi prvními mizely v českých rukou menší podniky, nepodléhající přímému znárodnění, živnosti a obchody, u kterých byla podmínkou k souhlasu s národní správou nejen státní spolehlivost, tudíž primárně platné československé státní občanství doplněné dobrozdáním z místa příchodu, ale také odborná způsobilost k vykonávání patřičné živnosti či řemesla.

Jak vypadala aplikace národní správy v praxi u četných nemovitosti, dokazují svědectví na stránkách zdejších kronik i dochované vzpomínky pamětníků. Obvyklý scénář byl následující: Na daný samosprávní úřad přicházeli postupně žadatelé se zájmem usadit se v dané obci. Spolu s pověřeným doprovodem z řad prozatím úzkých struktur obecních nebo městských úředníků a příslušníka četnictva prošel zájemce všechny dostupné objekty, než si vybral ten, který jej nejvíce zaujal. Po výběru následoval častokráte svévolný vstup dovnitř a provedení soupisu hmotného i nehmotného inventáře za účelem písemného vyhotovení protokolu o převedení do národní správy.

Dosavadním majitelům bylo už v průběhu prováděného soupisu suše oznámeno, že jejich majetek přejde „pod křídla“ někoho jiného a nejlépe udělají, když si sbalí jen to nejnutnější, tj. oblečení a potraviny, a promptně odejdou. Jen málokoho zajímalo, jestli měli vůbec kam jít. Lhůta k opuštění domova byla obvykle velmi krátká, např. okolo dvou hodin. Vzápětí mohlo dojít k nastěhování národního správce, který pod dozorem příslušné správní komise využíval získaný majetek, přidružené polnosti apod.

Někteří Němci se snažili vyhnout potupnému vyhnání a na úřadech žádali už v druhé půlce roku 1945 o navrácení československého státního občanství, čímž by opětovně získaly právo operovat se svým majetkem. Byl to však boj s větrnými mlýny, jelikož československé státní a samosprávné orgány napříč všemi stupni dávaly stále okatěji najevo, že jsou se stávajícím stavem spokojeni. Definitivní ránu jakýmkoliv snahám o nápravu křivd aplikovanou na (dnes odmítaném) principu kolektivní vinny dal rok 1946, kdy začal v lednu odsun do amerického okupačního pásma.

Tím vznikl potenciální prostor k finálnímu převedení majetků do osobního vlastnictví národních správců ve formě konfiskátů. Realizace převodu se ale ukázala, vyjma zemědělských usedlostí předaných 18. května 1946, jako mnohem složitější a zdlouhavější. Průmyslové podniky a živnosti totiž čekala ve finále likvidace a zapojení do větších celků národních podniků, respektive nejrůznějších družstevních organizací. Zemědělce pak po únoru 1948 častokráte nucený vstup do JZD.

Pro původní německé obyvatelstvo však tento vývoj neměl už pražádný význam.

Kamil Tomášek