Díl čtyřiadvacátý: Eroze tvořivou výtvarnicí

Publikováno 15. dubna 2020

Již měsíc se můžeme „pouze“ toulat přírodou. O to víc si jí vážíme. Najednou to není jen kulisa, kterou chvatně míjíme, podobně jako svět za oknem jedoucího vlaku. Krajina však neznamená pouze zeleň a zvěř, jejímiž barvami a harmonií pohybu se můžeme potěšit. Ve skrytu lesů na nás čekají i horninové scenérie. Třeba v Žulovské pahorkatině.

Žulovskou pahorkatinu tvoří mohutné těleso žuly a granodioritu, dvou vyvřelých hornin, které asi před 300 miliony lety vykrystalizovaly ze žhavého magmatu hluboko v zemské kůře. Při tuhnutí však ve zdánlivě jednolité mase vznikly nesourodosti, projevující se proměnlivostí nerostného složení a puklinami. Ztuhlé magma připomínalo nedokonale rozmíchané těsto, protkané sítí prasklin od nerovnoměrného stydnutí.

Miliony let zvětrávání a odnosu zbavily žulovo-granodioritové těleso jeho horninové pokličky. Vystaveno povětrnostním vlivům začalo samo zvětrávat. Povrchová voda rozrušovala neodolné partie vyvřelin a prosakovala puklinami. Tvrdá hornina se rozkládala na písčitý substrát. Nyní mohla nastoupit eroze. V souvislosti s tímto pojmem si vybavíme třeba povodeň, jež nám odplavuje zahrádku. Eroze je v našich očích ničivá, jenže v případě Žulovské pahorkatiny se předvedla coby nápaditá výtvarnice. Začala od hrubých tvarů. Pomocí srážek, stálých i přívalových potůčků, řek a větru vypreparovala ze zvětralin tzv. ostrovní hory. Většina hor je pospolitých, tvoří hřebeny, kde se kopce vzájemně dotýkají sousedními svahy, jako fotbalisté držící se kolem ramenou. Ostrovní hory jsou naopak individualistky. Každá si stojí sama, daleko od svých soukmenovkyň. Pár tvoří pouze Boží hora s Borových vrchem. Na temenech a svazích ostrovních hor se pak eroze pustila do jemné práce. Pečlivým odnosem zvětralin vytvarovala z horniny roztodivná skaliska, jako když sochař vytesá z kusu kamene plastiku. Na svazích ostrovních hor vznikla doslova lapidária skalních věží a robustních kvádrů. Svedením srážkové vody do prohlubní ozdobila eroze své sochy dekorativními skalními mísami. Stékáním vody po stěnách skalisek je zase zkrášlila slušivými třásněmi odtokových žlábků.

Ostrovní hory jsou jen výkladními skříněmi tvořivého úsilí eroze. Neméně působivá díla nám ukazuje i na plošinách mezi klenutými kopci. Až se budeme toulat Žulovskou pahorkatinou, nenechme je bez povšimnutí. Ale na druhou stranu je ani nedotvářejme. V galerii bychom rovněž nedotesávali sochy a nedomalovávali obrazy. Jen se dívejme. A nezapomínejme na současnou pandemii. Netlačme se na vyhlídkách, ani se nedržme kolem ramen jako kopce horských hřebenů. Vezměme si příklad z ostrovních hor. Pěkně jednotlivě, nanejvýš ve dvojicích. Až situace Vlastivědnému muzeu Jesenicka dovolí uspořádat exkurzi pro veřejnost, povíme si o tvářnosti krajiny Žulovské pahorkatiny větší podrobnosti přímo v terénu.

Martin Hanáček