Díl patnáctý: Vojenská lázeňská léčebna Jeseník mezi lety 1945–1960

Publikováno 3. listopadu 2020

Už více než 200 let se na svazích Studničního vrchu zbavují nesčetní pacienti svých zdravotních či psychických neduhů. Odkaz, který dalším generacím zanechal nejslavnější místní rodák Vincenz Priessnitz, však nestráží pouze komplex s centrem v překrásném sanatoriu nesoucím jméno zakladatele vodoléčby, nýbrž i poměrně „mladá“ Vojenská lázeňská léčebna (dříve ozdravovna), od roku 1959 členka lukrativního spolku Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení – VOLAREZA.

Její historie začíná v roce 1945, kdy měsíc po osvobození Jeseníku zabral zástupce 1. československé samostatné tankové brigády zdejší lázeňské objekty pro potřeby plánované vojenské ozdravovny, kde se měli léčit váleční invalidé. Tento postup se však setkal jen s malým pochopením místních správních orgánů, jež chtěly co možná nejvíce zdejších objektů, včetně dvou největších a na sobě poměrně nezávislých lázeňských celků s centry v sanatoriu Priessnitz a Sudetském dvoře (od roku 1947 Petr Bezruč) co nejdříve předat do národní správy a obratem zahájit provoz. Střet se postupně vyhrocoval až do té míry, že do sporu musela zasáhnout ministerstva zdravotnictví a národní obrany. Vše ve finále skončilo smírem, když za slib možnosti vybrat si z prozatím ještě volných objektů dle vlastního uvážení, vojenská správa opustila Priessnitz a roku 1947 i Bezruč.

Mnoho možností nicméně vojenským orgánům nezůstalo, jelikož civilní ústavy pomalu a jistě pohlcovaly okolní, dříve nezávislé ubytovací i jiné prostory do svých kapacit. Po četných prohlídkách a konzultacích nakonec v letech 1947–1948 spočinul zrak pověřených pracovníků, vedených pplk. Josefem Šandou, na sanatoriu MUDr. Ziffera (tehdy s kapacitou 90 lůžek) a blízké Silesii.

Než se vůbec mohlo začít uvažovat nad otevřením vojenské ozdravovny, bylo potřeba obě budovy opravit a vybavit náležitým fundusem. Počáteční fáze rekonstrukcí a výstavby polykala s lačností hodnou velkého průmyslového podniku mnoho času a prostředků. Přes vytrvalou podporu nadřízených a neutuchající pracovní ryk trvalo skoro dva a půl roku, než mohly být všechny nezbytné stavební práce na Zifferu prohlášeny za dokončené. Oprava Silesie, doplnění patřičného zdravotního materiálu či výbavy pokojů ale rozhodně ukončena nebyla a v dalších měsících vytvářela četné vrásky na tváři velitele.

Přínos práce pplk. Šandy byl nezanedbatelný, ale vedení ozdravovny disponující nyní 135–140 lůžky musel logicky převzít lékař. Za nového velitele byl zvolen hodnostně rovnocenný, ale zdravotnicky vzdělaný pplk. MUDr. Pavel Horák, který povolil zahájení provozu 1. března 1951, kdy zároveň přivítal první hosty z řad absolventů pilotní školy v Košicích a dopravního pluku z Prahy.

Složení pacientů zůstalo od té doby zakonzervováno. Léčit se sem přijížděli příslušníci leteckého personálu Československé lidové armády, podstupující povinnou, každoročně opakovanou čtrnáctidenní rehabilitací nebo v případě přímé zdravotní indispozice dvacetiosmidenní klasický léčebný program. Tímto postupem se zajišťovala dobrá akceschopnost letců, zejména když pilotáž tehdejší techniky kladla zásadní požadavky na zdraví letců (museli snášet značné urychlení, snížení barometrického tlaku, čelit trvalému působení hluku, vibracím apod.).

V letech 1951–1960 docházelo postupně k dokončovaní rekonstrukce Silesie, ke zvelebování okolí ozdravovny a výstavbě doplňkových zařízení (např. hřiště na volejbal, kuželny či bazénu), to vše za aktivního přispění samotných pacientů.

I po stránce množství využitelných objektů došlo k rozšíření, když byl v roce 1954 přičleněn dům známý pod názvem Grünbaum. Tímto aktem tak podoba Vojenské léčebny dostala svůj definitivní ráz, v němž ji můžeme vidět dodnes.

Kamil Tomášek