Díl devětačtyřicátý: Tichá smrt č. 3 aneb Nejen zbraní mrtev je člověk

Publikováno 21. prosince 2020

Vrcholy jesenických hor pocukroval sníh, Lucie noci upila a z adventního věnce trčí už tři ohořelé svíce. Předvánoční atmosféru klidu a míru narušuje jediné: vlastivědná série na webu jesenického muzea. Rozmohl se nám tu totiž takový nešvar – tématem vlastivědných příspěvků se čím dál častěji stávají zbraně, vraždy a bezpráví. Pohnuté události poválečných let, záhadné úmrtí mezi svátky či ďábelská zbraň, „arma diaboli“... Za některá témata by se věru nemusela stydět ani komerční televize. Naštěstí jsou zde přírodovědci, kteří situaci zachraňují vyprávěním o mírumilovných kamenech, jež se stoickým klidem vzdorují věčnosti, stejně jako o křehkých květinách, symbolu krásy a lásky. Také dnešní příspěvek bude o kytičkách. Konkrétně o těch smrtelně jedovatých.

Královnou mezi jedovatými rostlinami v naší přírodě je „krásná paní“, jak zní doslovný překlad druhového jména Atropa bella-donna, čili rulíku zlomocného. Šťáva z bobulí této rostliny obsahuje látku atropin, jež po aplikaci do očí způsobuje rozšiřování zorniček, a tedy plamenný pohled. V minulosti ji proto využívaly méně krásné paní, aby se staly více krásnými – odtud také rulík získal své vědecké jméno. S atropinem však nejsou žerty, umí navodit stejně tak krásu jako smrt. Rulík bývá dokonce označován za naši nejjedovatější rostlinu. Rozhodně však není nejzákeřnější – tyto půldruhého metru vysoké byliny byste si sotva spletli s čímkoliv jedlým.

Totéž se nedá říct o vraním oku čtyřlistém. Každé malé dítě – vyrůstá-li obklopeno přírodou – ví, že při sběru lesních plodů se musí vyvarovat obzvláště šťavnatě vyhlížejícím borůvkám, jakoby naservírovaným na podnose ze čtyř (vzácně i pěti nebo šesti) úhledně rozložených listů. Ve zdejších lesích přitom není vraní oko žádnou vzácností. Naštěstí je však na společných lokalitách s borůvkami nalézáno jenom vzácně, neboť oba druhy mají poněkud odlišné nároky na půdní podmínky. Otravy vraním okem proto nejsou příliš časté.

Další nápadnou a na Jesenicku poměrně hojnou rostlinou, jež si vetkla varovný přívlastek přímo do jména, je lýkovec jedovatý. Kdo by neznal keříky s růžovými květy, obsypávajícími holé větévky sotva ztaje sníh a upozorňujícími na sebe svou mámivou vůní na vzdálenost i několika metrů? Není však radno nařezat si snítky do vázy, neboť příznaky otravy může navodit i pouhé vdechování éterických látek uvolňovaných lýkovcem do éteru. Nezbývá než kochat se jeho krásou ve volné přírodě, k čemuž naštěstí máme na Jesenicku dostatek příležitostí.

Skutečnou ozdobou jesenických hor jsou však tři druhy omějů, z nichž nejznámější je oměj šalamounek. Nesmírný půvab modrofialových květů této rostliny kontrastuje se smrtelným nebezpečím silného jedu, který obsahuje, pročež by spíše zasluhovala jméno po jiné biblické postavě – Salome. Méně vznešené, avšak o to výstižnější jméno nese oměj vlčí mor, který byl užíván k trávení vlků i dalších šelem. V Jeseníkách je tento druh oměje nejvzácnější a od zbylých dvou jej poznáte podle žlutých květů. Třetím do počtu je pak oměj pestrý, jehož květy jsou nejčastěji fialové.

Na pasekách a kolem lesních cest vyrojí se tu a tam k potěše oka poutníkova v bohatých porostech náprstníky, jejichž květy hrají barvami na celé škále od bílé přes růžovou až po temně nachovou, jindy však poněkud monotónně skví se jen barvou sírově žlutou. Zatímco žluté květy patří náprstníku velkokvětému, ve zbylých odstínech kvete náprstník červený. Ten je na zpustlých místech památkou na časy dávno minulé, kdy vprostřed horských luk stávaly osady, jejichž skromná stavení krášlily rozkvetlé zahrádky. V nich se tento západoevropský druh pěstoval od přelomu 18. a 19. století. Osadníci odešli, náprstníky zůstaly. Přestože byl náprstník červený pěstován spíše pro okrasu, má také čestné místo mezi léčivkami. Hlavní indikací je chronická srdeční nedostatečnost. Avšak, jak už to bývá, všeho moc škodí a od léčby je jen krůček k otravě. Náprstník rozhodně nepatří k těm bylinkám, jimiž byste si mohli dochutit čaj na dobrou noc; zřejmě by to byla vaše noc poslední.

Jímají mě obavy, aby laskavý čtenář po přečtení dnešního příspěvku nenabyl dojmu, že příroda je krutá a nebezpečná. Není tomu tak. Odkázal bych opět na příspěvky svých kolegů, kteří přinášejí smutná svědectví o tom, jak krutí a nebezpeční si dokážou být lidé navzájem. Naproti tomu jedovaté rostliny nejsou úkladné, závistivé, chamtivé ani lstivé. Jedovaté látky vytvářejí výhradně za účelem obrany. Nebo na vás snad někdy nějaká rostlina zaútočila? Co víc, všechno zlé je k něčemu dobré. Většina jedovatých rostlin se zároveň řadí mezi léčivky. Stačí tedy k přírodě přistupovat s pokorou, učit se ji znát a porozumět jí. Pak se nemusíte obávat žádného velkého nebezpečenství – alespoň tedy v malebné středoevropské krajině.

Vojtěch Taraška