Díl jedenačtyřicátý: Málem ztracené mokřady u Vidnavy

Díl jedenačtyřicátý: Málem ztracené mokřady u Vidnavy

Publikováno 9. prosince 2020

Jesenicko je proslulé především coby horský region. Za přírodními krásami, divokými scenériemi a panenskou přírodou se vydáváme nejčastěji právě na vrcholy a hřebeny zdejších pohoří, ať už Hrubého Jeseníku, Rychlebských hor, či Králického Sněžníku. Pro někoho proto může být překvapivé, že jednu z přírodovědně nejcennějších lokalit najdeme na vůbec nejnižším místě okresu Jeseník. Řeč je o pohraničních mokřadech severně od města Vidnavy, jež slují Vidnavské mokřiny, nebo též Vidnavské loučky. Domorodci toto místo samozřejmě znají velmi dobře, jelikož je oblíbeným cílem jejich nedělních vycházek. Jen málokdo ale opustí bezpečí asfaltové cesty a vstoupí do tajuplných močálů, kde jedna noha nezůstala suchá. Vždy tomu tak ovšem nebylo, na Loučkách u Vidnavy bývalo i pěkně rušno.

Území dnešních Vidnavských mokřin bylo původně součástí mnohem rozsáhlejšího komplexu obecních luk a pastvin. Podmáčené rašelinné půdy nebylo možno obdělávat, avšak poskytovaly alespoň krmi hospodářským zvířatům. Na některých místech zřejmě byly zbudovány rybníky. V polovině 19. století se bezcenné pozemky proměnily ve zlatý důl. Namísto zlata se zde však těžila rašelina, tehdy žádaná energetická surovina. Od roku 1912 přes Loučky dokonce procházela železniční dráha z Velké Kraše do tehdy pruské Nisy. V poválečné době však veškerý ruch ustal a pro území se hledalo nové využití. Většina mokřadních luk byla odvodněna a rozorána v pole. Na části pozemků byly zachovány luční porosty, avšak kosy a hrábě nahradila zemědělská technika. I tyto louky proto musely být takzvaně meliorovány, čili odvodněny. Povahu mokřadů si zachoval jen malý díl původně rozlehlých slatinných a rašelinných luk. Scházela jim však mimoděčná péče pastevců a sekáčů, pročež se jich pomalu zmocňoval les. Zdejší příroda, jež se po staletí utvářela v harmonii s člověkem, začala upadat pod tíhou intenzifikace na jedné straně a opuštění na straně druhé.

Snad nejlépe lze tento úpadek dokumentovat na květeně. Ještě koncem 50. let minulého století zde věhlasný profesor Vicherek, pozdější vedoucí obnovené katedry botaniky na brněnské univerzitě, zaznamenal množství rostlinných druhů, jež dnes považujeme za silně či kriticky ohrožené a které zde bohužel dávno nerostou. Z těch nejvzácnějších jmenujme ostřici dvoudomou, suchopýr štíhlý, suchopýrek alpský nebo všivec bahenní. Některé vzácné druhy zde přetrvávaly ještě na přelomu 80. a 90. let, kdy zde byl naposledy pozorován kruštík bahenní či ostřice přioblá. Ale ani mnohé ohrožené druhy, které dosud v území přežívají, na tom prokazatelně nejsou tak dobře, jak bývaly kdysi. Svědčí o tom mimo jiné dokument z 50. let, který počítá se sběrem vachty trojlisté a rosnatky okrouhlolisté pro farmaceutické účely. Vachta se zde však nyní vyskytuje natolik poskrovnu, že byste z ní věru mnoho drogy nenasušili, a rosnatka je od roku 2015 nezvěstná.

Neblahý trend úpadku se alespoň částečně podařilo zvrátit poté, co byly roku 1996 Vidnavské mokřiny vyhlášeny stejnojmennou rezervací. Také díky tomu se ze zdejších mokřadů po dlouhé době opět ozývá svištění kos nad podmáčenou půdou, ba i rachot pil ve vrbovém a olšovém houští. Velká část přírodního bohatství je nenávratně ztracena, přesto je stále oč bojovat. Z nejcennějších druhů rostlin se zde dosud vyskytuje, kromě výše zmíněné vachty, třeba zábělník bahenní, ptačinec bahenní, kapradiník bažinný, orchidej prstnatec májový, masožravá bublinatka jižní a mnoho vzácných ostřic. Vedle otravných, krev sajících ovádů tu poletuje třeba také chráněný modrásek bahenní. Zdejší rákosiny jsou zároveň hnízdištěm nejrůznějších druhů ptáků, již zde nacházejí dostatek potravy i bezpečné úkryty. V bažinách se daří obojživelníkům i některým plazům. Mlhou tajemství je zahalena zejména otázka výskytu želvy bahenní, jejíž krunýř zde byl kdysi nalezen. Vidnavské mokřiny zkrátka tepou životem a přinejmenším na Jesenicku představují přírodovědnou lokalitu, která nemá obdoby. Snad mají před sebou opět šťastnější časy.

Vojtěch Taraška


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Fotografie
Pohled na Vidnavské mokřiny naskýtající se z asfaltové cesty.
Rozkvetlá louka v PR Vidnavské mokřiny.
Čertkus luční.
Kozlík dvoudomý.
Ohrožená vachta trojlistá (Chebsko).
Rozrazil potoční.
Silně ohrožená ostřice blešní.
Velká část mokřadních luk zarostla neproniknutelnými vrbovými křovinami a olšinami.
Meliorační strouha sloužící k odvodnění mokřadních luk.
Přestože se nad Vidnavskými mokřinami již stahovaly mraky, nejcennější části rezervace se podařilo zachránit díky obnovení každoročního kosení luk.
Suchopýrek alpský (Velká kotlina).
Všivec bahenní (Chebsko).
Labutí jezero.