Díl devátý: Bouřlivák, zachránce životů i nadčasový demokrat. Fenomén Miklós Wesselényi

Publikováno 26. října 2020

Zájemcům o historii Jeseníku a okolí je jeho jméno většinou více či méně povědomé, dvakrát se dal totiž všanc Priessnitzovým vodoléčebným metodám. Když zrovna nemusel snášet ledové sprchy, aktivně se zapojoval do společenského života nebo zde nechal zbudovat první vodovod. Jeho přínos tomuto kraji však bledne před tím, co osobnost legendárního uherského barona Wesselényiho představuje v kontextu maďarských dějin. Slovy spisovatele Eleka Benedeka, „mezi velkými Maďary nenajdete osobnost, jejíž charakter a život by pro mladé duše byl čistější a úrodnější než právě odkaz Miklóse Wesselényiho.“

Narodil se v prosinci 1796 v sedmihradském Zsibó (dnes severozápad Rumunska) do staré šlechtické rodiny. Chtěla tomu snad sama prozřetelnost, že z jedenácti dětí barona Miklóse a Helény Cserey se dospělosti dožil pouze on. Nemalou měrou k tomu dopomohl i sám otec, schopný politik, válečník a vzdělanec v jedné osobě, jenž spartánskou výchovou syna zocelil a připravil jej na úklady světa. Zřejmě netušil, jak moc to bude potřebovat…

Situaci v Uhrách na počátku 19. věku, kdy Wesselényi vyrůstal a formoval svůj světonázor, nelze označit jinak než jako tragickou ve všech směrech. Zemi, oslabenou boji s Turky i protihabsburskými povstáními, sužovala bída, kterou násobila stále se prohlubující propast mezi rolníky a šlechtou, většinou línou a zkostnatělou. Uhersko se netěšilo prakticky žádným právům ani výsadám, v zemi panovala beznaděj utápěná ve víně. Přítrž tomuto stavu učinil až hrabě István Széchényi, který roku 1825 po mnoha letech svolal zemský sněm a započal slavné období reforem. Dal vzniknout moderní dopravní síti, množství vzdělávacích a kulturních institucí, do Uher pronikla průmyslová výroba.

Jedním z nejhorlivějších zastánců modernizačního úsilí byl právě Széchényiho dobrý přítel Wesselényi, jenž se netajil silně liberálními a demokratickými názory. Ve svém díle Balítéletekről (O bludných soudech) z roku 1833 nekompromisně odsoudil nejen absolutistický Metternichův režim, ale i ostudné chování maďarské šlechty opovrhující nižšími třídami i příslušníky jiných národností Uher. Praktický Wesselényi však nezůstal pouze u slov – na svém panství zbavil rolníky nevolnictví, na vlastní náklady je vzdělával, a dokonce po jejich boku často fyzicky pracoval.

„Demokratem“ byl baron, s nadsázkou řečeno, i v milostném životě, úspěšně se totiž dvořil jak hraběnkám, tak i prostým selským děvčatům (dle deníkových záznamů víme, že měl často i deset milenek zároveň). Brilantně šermoval, jezdil na koni, jako jeden z mála své doby uměl perfektně plavat, legendární se stala jeho záliba v soubojích. Tento „mohutný, důstojný, královsky vypadající Maďar,“ jak jej nazval Széchényi, se tak již za života stal jakýmsi archetypem pravého syna uherské země.

Bezmeznou úctu národa si ale více než reformátorstvím získal obdivuhodným hrdinstvím, které prokázal při ničivých povodních v březnu 1838. Když rozvodněný Dunaj během chvíle změnil ulice Pešti na vodní peklo pohlcující příbytky i životy, Wesselényi neváhal a na vratké pramici se vydal do rozbouřených vod zachraňovat své spoluobčany. „Viděl jsem sto lidí najednou, jak jsou v nebezpečí, leč pomoci jsem mohl pouhé třetině z nich, zbytek jsem byl nucen ponechat ve spárech smrti. Do již přeplněné loďky jsem musel odmítnout přibrat otce od rodin, manžele. Slyšet křičet a naříkat jejich ženy a děti, toť něco, co je hrozné si jen představit, natož to zažít,“ vzpomínal později baron na pohnuté chvíle. Za spásu života mu přesto vděčilo několik stovek lidí. Tento neuvěřitelný projev odvahy a ryzího lidství, jenž baronovi vynesl dodnes užívaný přídomek „Árvízi hajós“ (Povodňový lodník), však Vídeň absolutně nevnímala (či vědomě přehlížela) a i přes protesty uherských magnátů a rozhořčení veřejnosti Wesselényiho za jeho opoziční jednání odsoudila na tři roky žaláře. Dva měsíce nato mu vláda dovolila odjet se léčit na Gräfenberk…

Po návratu roku 1843 žil na svém panství v Zsibó. Do Slezska, opět z politických důvodů, odjel znovu roku 1848. Domů se definitivně vrátil roku 1850, sice s mladou manželkou Annou, roz. Luxovou, avšak churav na těle i na duchu. Zemřel 21. dubna 1850 ve věku 53 let.

Životní osudy a bouřlivácký charakter Miklóse Wesselényiho posloužily jako předloha řady literárních postav významných maďarských spisovatelů (např. Móra Jókaiho), jeho vzezření zpodobňovali sochaři, malíři. Ještě dnes zůstává osobností, která je dávána za vzor pevnosti charakteru, pokrokovosti a lidství, čímž se navždy zařadil mezi největší osobnosti (nejen) maďarských dějin. Město Jeseník tak může, ba přímo musí být právem hrdo na to, že odkaz tohoto muže je spojen i s místní historií.

Matěj Matela