Díl čtyřiadvacátý: O lidech a žule na Jesenicku II

Publikováno 16. listopadu 2020

Původně příležitostná těžba prošla v 19. století překotným vývojem. Ještě kolem roku 1836 bychom se setkali pouze s jednotlivými podnikavci dobývajícími (ať už ručně, nebo za pomoci střelného prachu) balvany v terénu a na polích. Z kamenů, které překážely orbě, vznikaly díky přičinlivosti místních chalupníků dveřní rámy, koryta a žlaby. Posléze našla žula využití coby stavební materiál a její odbyt se začal zvyšovat, což vedlo kolem roku 1870 ke vzniku prvních lomů. U opravdového počátku jesenického žulového průmyslu stáli dnes již proslulí podnikatelé Albert Förster (1832–1908) ze Zlatých Hor (Cukmantlu) a Hermann Franke (1856–1920) ze Žulové (Frýdberku). Podniky, které tito schopní průmyslníci vybudovali, představovaly až do konce druhé světové války největší firmy celého regionu.

Po roce 1870 nabral rozvoj žulového průmyslu v našem kraji na rychlosti, čemuž napomohl i rozvoj produkce leštěné žuly a dlažebních kostek, jež byly původně vyráběny z odpadu. V roce 1875 již bylo vytěženo 17 000 tun žuly, jež byly zpracovávány v 78 provozovnách. Výraznému rozvoji a expanzi slezské žuly zásadním způsobem pomohla nově vybudovaná železniční trať, ať už ve směru Jeseník–Głuchołazy v roce 1883, Lipová–Bernartice v roce 1896, nebo vlečka ze Žulové do Černé vody roku 1919. Železniční doprava byla obstarávána výhradně koňskými potahy na upravených železničních vozech, na nichž bylo možné přepravit bloky o váze až 30 tun. Největším stimulem k ještě většímu rozvoji žulového průmyslu se pak stalo zřízení Zemské odborné školy pro průmysl žulový v Žulové v roce 1886, jíž bude věnována třetí část této série.

Vrcholné období slezského žulového průmyslu nastalo v období první republiky, kdy bylo vytěženo až 136 000 tun ročně (1930) a celkově, včetně zpracovávajících provozů, toto odvětví poskytovalo práci pro 5 000 lidí. Jesenická žula zaujímala v rámci československého průmyslu mimořádné postavení, neboť byla exportována nejen do zemí Evropy, ale také do dalších zemí mimo starý kontinent.

Pro zajímavost můžeme uvést, že oproti současnosti byla vytěžená hornina zpracovávána převážně ručně, včetně štípání kostek (denní produkce činila cca 200–400 kostek). K úpravě slezské žuly sloužily četné brusírny, v nichž bychom tehdy spatřili rovněž žulu původem ze Skandinávie (Švédsko, Norsko, Finsko). Na Jesenicku pracovalo na tisíc brousicích ramen, což bylo více než ve zbylé části ČSR.

Pavel Žurek