 Díl pětačtyřicátý: Tichá smrt č. 2Publikováno 15. prosince 2020 Nejčastějším nálezem patřícím do skupiny militárií při archeologických výzkumech našich hradních zřícenin jsou bezesporu šipky do kuší, které představují součásti tzv. mechanických zbraní. Na začátek snad trochu vysvětlení a popisu. Ve 14. století začala nad lukem vítězit zbraň zvaná samostříl, který od druhé poloviny 15. století dostal název kuše. Samotný samostříl se skládal z mohutného lučiště, které se vyrábělo z pružného dřeva, rohoviny, později i z kovu. Lučiště doplňovala tětiva, dále dřevěná socha (tělo), která byla navázána na střed lučiště, a ořech zachycující tětivu a železnou pákovou spoušť. Mohutnost lučiště zaručovala střele větší počáteční rychlost, zvyšovala dostřel a průraznost. Napínání samotnou rukou však bylo velmi namáhavé, někdy až nemožné. Bylo tedy zapotřebí dalších nástrojů. Jako nejjednodušší způsob se ukázalo sešlápnutí. Proto měly kuše vpředu třmínek, do něhož střelec zasunul nohu, tětivu následně zachytil háky, které byly součástí střelcova opásání, a tahem napnul samostříl, až tětiva zaskočila do drážky ořechu. Až o něco později vznikly výkonnější nástroje, které napínání samostřílu ulehčovaly, např. rumpál. Nejčastějším zařízením k napínání kuše však byl hever (kryk, lektor, hebar, heber). Ten se skládal z ozubeného kolečka uváděného do pohybu klikou a posunujícího železnou tyč opatřenou zuby a s hákem na konci, kterým byla zachycena tětiva. Velkou výhodou pro střelce bylo, že toto zařízení umožňovalo napínání kuše v kleče, čímž byl samotný střelec chráněn proti nepříteli, neboť takto nepředstavoval snadný cíl. Hever však mohl být použit i při jízdě na koni. Ze samostřílů byly metány střely s krátkým dřevěným dříkem a nasazenou šipkou. Ty dělíme jednak podle těla, a to na tulejkovité (nasazují se na ratiště), nebo trnovité (na konci těla je hrot, který se do ratiště zabodává), jednak podle tvaru hrotu: buď listové (kosočtvercového nebo čtvercového průřezu), rozštěpené, či křidélkové (tento druh šipky má ve svém znaku např. město Javorník). Od 15. století se objevují šípy, které jsou ornamentálně či jinak zdobeny, ty se však používaly většinou buď k lovecké potřebě, nebo při významné události. Vedle obyčejných šípů ze železa se nám od 15. století objevují i šípy ocelové nebo zápalné, kdy byla pod hrotem ovinuta látka napuštěná zápalnou hmotou. Často se nám na lokalitách objevují i mohutnější hroty, které však už patří do válečných strojů zvaných balisty, které metaly střely šípových těl velikosti oštěpu. Konec dřevěného dříku byl opatřen opeřením z peří nebo pergamenu, což sloužilo k tomu, aby se střela udržela ve směru, který jí udal střelec. Šípy nosil střelec v toulci, kožené schránce, zavěšené na opásání. Dostřel střely mohl být cca 180 m a málokdo ví, že ze začátku byla tato zbraň uvalena do církevní klatby jako nerytířská, zákeřná (proto latinský název Arma diaboli, tedy ďábelská zbraň), což se samozřejmě nesetkalo s pochopením a nikdo to ani nedodržoval. V dalších etapách lidstva však tuto mechanickou zbraň spolehlivě nahradily úspěšné střelné zbraně. Kuš se pak využívala spíše k loveckým účelům a v malé míře se užívá dodnes. Jestliže se vrátíme zde na Jesenicko a nahlédneme do sbírek VMJ, disponujeme několika desítkami šipek z kuší různých tvarů, které se našly při výzkumech místních zřícenin. Jen těch křidélkových máme bohužel poskrovnu (čtyři kusy). Našly se jen na jednom středověkém objektu, a to na hradě Kaltenštejn. Dále disponujeme jedním napínákem a jedním hákem k napínání tětivy. Bohužel mechanická kuše, která by pamatovala dobu hradů, se v našich sbírkách nevyskytuje. Milan Rychlý LITERATURA |
| Fotografie   |
