Díl třináctý: Rejvíz – Skandinávie v srdci Evropy
Díl třináctý: Rejvíz – Skandinávie v srdci Evropy

Díl třináctý: Rejvíz – Skandinávie v srdci Evropy

Publikováno 30. října 2020

V dnešním příspěvku vás zavedeme na místo, které patrně každý čtenář dobře zná – do horské osady Rejvíz. Jedinečný genius loci tohoto místa dávno vešel v obecnou známost a bezpochyby se jedná o jeden z nejnavštěvovanějších turistických cílů v Jeseníkách. Pověstí z bájné historie této osady jste už jistě také slyšeli bezpočet. Proč si ale tohoto místa tolik cení přírodovědci? Čím je zdejší příroda tak jedinečná a odlišná od všech zákoutí už tak pestrých jesenických hor?

Ke stvoření tohoto malého zázraku použili bohové hor následující ingredience: chladné klima, nepropustné horninové podloží ve tvaru gigantického lavoru a bohaté zásobení vodou, která tento lavor vydatně plní. Na mokřadech v pramenné oblasti Černé Opavy se po několik tisíciletí, milimetr po milimetru, usazovaly odumřelé části mechů rašeliníků, jež daly vzniknout až 6 m hluboké vrstvě rašeliny. Jak rašeliníky pozvolna přirůstají, rašeliniště se klene do vrchu, pročež se nazývá vrchovištěm. Horské vrchoviště představuje věru drsné prostředí pro většinu rostlin i živočichů. V hluboké, vodou nasáklé vrstvě rašeliníku se sotva uchytí stromy. Některé tu chvíli živoří, poté ale stejně hynou a jejich suché pahýly se tyčí k nebi jako kříže na vojenském hřbitově. Jen díky této zdánlivé krutosti přírody však nebylo rašeliniště dosud pohlceno královstvím lesa. A tak, zatímco všude kolem se rozprostírají temné smrkové hvozdy, na povrch rašeliniště dopadají sluneční paprsky. Proto se také toto místo stalo domovem mnoha druhů, jež ke svému životu potřebují dostatek světla. Jenom zde spatříte třepotající se bílé chomáčky suchopýrů nebo si pořežete bosé nohy o čepele vrchovištních ostřic.

Zdálo by se, že rašeliniště, jež kypí vláhou a těší se dostatku slunečního svitu, bude pro rostliny ztělesňovat ráj na Zemi. Vždyť co jim zde ještě může scházet? Odpověď je prostá: živiny. Extrémní chemické vlastnosti rašelinných vod, jejichž kyselost si nezadá s kuchyňským octem (a zkuste zalévat květiny octem!), brání rozkladu odumřelé hmoty. Proto se také rašelina může hromadit v mocných vrstvách. Proto můžeme v rašelinných hlubinách hledat zakonzervované úlomky rostlin či pylová zrna, jež jsou svědectvím o podobě a proměnách krajiny dávno před příchodem člověka. Proto jsou také porosty na rašeliništích druhově chudé a nikterak bujné. S nedostatkem živin se rašeliništní rostliny vypořádávají různě. Svérázný způsob vynalezla masožravá rosnatka: nejsou-li živiny v půdě, poletují vzduchem. Stačí je důmyslným mechanismem polapit, a obstarat si tak pravidelný přísun hnojení na list.

Drsné a nehostinné prostředí vrchoviště hostí také několik významných druhů české přírody, které označujeme jako glaciální relikty. Stejně jako architektonické památky podávají svědectví o kulturní historii naší země, tak i glaciální relikty ztělesňují doklad o historii naší přírody a krajiny. Jsou to rostliny a živočichové, jež byli v našich končinách nepoměrně hojnější v klimaticky méně příznivých časech na konci poslední doby ledové. S postupným oteplováním se dali na ústup – především na sever, nebo do hor. Někdy jim ovšem přišla vhod také tzv. extrémní stanoviště, tedy místa, která z různých důvodů vždy představovala svérázný kus přírody, v mnoha ohledech se vymykající okolní krajině. V tom také tkví asi největší kouzlo rejvízských vrchovišť: pro našince zdejší příroda vypadá tak trochu jako z jiného světa či z jiné doby. Zato Seveřanům by asi přišla dosti povědomá. Jestliže Velkou kotlinu nazýváme botanickou zahradou Jeseníků, pak Rejvíz můžeme označit jako malou Skandinávii v srdci Evropy.

Nemělo by smysl uvádět zde dlouhý výčet vzácných a ohrožených druhů, jimž je Rejvíz domovem. Mechová jezírka, rozsáhlé plochy otevřených vrchovišť, ale i rašelinné lesy okolo – to vše má hodnotu především jako celek. Jako jedinečná, poněkud exotická část horské krajiny, která je klíčem k pochopení historie naší přírody. A v neposlední řadě je to také jedno z těch míst, kde si člověk znovu připomene, jak mocná a zároveň křehká je příroda, jíž jsme stále součástí, i když si to někdy neradi připouštíme.

Vojtěch Taraška


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Odkaz
Fotografie
Mech rašeliník.
Malé mechové jezírko.
Všudypřítomná voda představuje komplikaci v pohybu turistů, avšak je naprosto zásadní podmínkou pro vznik rašeliniště.
Suchopýr úzkolistý – typický druh vrchovišť.
Ostřice zobánkatá – jedna z typických ostřic vrchovišť.
Mrtvé stromy na okraji vrchoviště.
Masožravá rosnatka okrouhlolistá si lovem drobného hmyzu zajišťuje „hnojení na list“.
Typickým druhem vrchovišť je také klikva bahenní, jejíž plody jsou výtečným zdrojem vitaminu C.
Náš jediný druh rododendronu, rojovník bahenní, je považován za glaciální relikt.
Blatnice bahenní – glaciální relikt a kriticky ohrožený druh.
Velké mechové jezírko.
NP Nuuksio v jižním Finsku – jakákoliv podobnost s Rejvízem není čistě náhodná.