Díl dvacátý: Tisíc a jedna noc s digitálním archivem Vlastivědného muzea Jesenicka

Publikováno 10. listopadu 2020

Jsou tomu tři roky, co Vlastivědné muzeum Jesenicka přivítalo do svých řad nového pracovníka, který však nezamíchal naším koeficientem průměrného přepočteného stavu zaměstnanců, ani si nenárokuje samostatný stůl, zato však zásadním způsobem posunul vpřed úroveň digitalizace obrazového fondu naší instituce. Není jím nikdo jiný než velkoformátový skener Epson Expression 12000XL, jemuž mám tu čest sekundovat při jeho nelehkém úkolu – zpřístupnit Vám, milým čtenářům, bohatý archiv našeho muzea. Od té chvíle mi po nocích, obdobně jako pohádková Šeherezáda, zprostředkovává příběhy dávno zapomenutých i nedávných časů, které jako správný muzejník-systematik stroze a neromanticky zapisuji do excelovské tabulky. Proč po nocích? Přece protože nejprve práce, pak zábava. A že se ve skutečnosti jedná o samé radovánky, které se nezaslouží být zvány skutečnou prací, o tom se čtenář smí přesvědčit v krátké eseji o radostech a strastech v oddělení digitalizace Vlastivědného muzea Jesenicka.

 

Hádanky a poznávačky

Není tajemstvím, že muzejníci milují kontext. Existence kontextu šetří muzejníkovi hodiny a dny vskutku mravenčí práce spojené s identifikací místa či osoby na fotografii. Každý digitalizátor je u vytržení a blahořečí nekonečné prozřetelnosti autora skleněných stereonegativů z počátku 20. století, jejichž každá jednotlivá obálka je označena konkrétním datem a místem vzniku předmětného záběru (obr. 1). V těchto vzácných případech má pak člověk silné nutkání položit na znamení díků kytici rudých růží na hrob daného uvědomělého původce – žel právě uvést své jméno dotyčný opomněl. Řekněme si však upřímně: taková míra prozíravosti u lidské bytosti by byla k nesnesení.

A nenechte se mýlit, v otázce identifikace obrazového materiálu nejsme nikterak nároční, každá snaha se cení. Děkujeme tímto i neznámému původci, jenž i čtenáři nevládnoucímu německým jazykem líbezně identifikoval obec Setzdorf na Klamtově pohlednici (obr. 2) coby VÁPENÁ (sic). I zde si poradíme, muzejník přece nemůže být hnidopich.

Nutno zmínit, že se nám vyskytuje i nešvar vyšší úrovně pro pokročilejší muzejníky, a to materiál se zavádějící, mnohdy i zcela mylnou popiskou. Jako příklad uveďme pohlednici z dílny Grafo Čuda Holice, která pod hlavičkou Švýcárny nabízela zmateným turistům fotografickou upomínku chaty na Vřesové studánce (obr. 3). Šlo-li o záměr za účelem zvýšení prodeje dané pohlednice nebo o pouhou mýlku ze strany velkého nakladatelského domu, nechme stranou, z Jeseníků do Holic je to ostatně poněkud daleko.

Vše výše uvedené si však v obtížnosti nezadá s dalším častějším jevem, zvláště typickým pro obrazový materiál takzvané pomocné evidence. Tím jsou materiály s velmi strohým označením či ještě lépe takové, kde popis z preventivních důvodu chybí zcela. Obdobný materiál se zpravidla stává oním příslovečným horkým bramborem při delimitaci místních organizací z větších celků. A takový je zřejmě i osud souboru 70 negativů, na jehož přebalu nacházíme jeden z oněch vskutku lakedaimonských označení „Negativy, asi Jesenicko“. Zde se nebohý muzejník chytá každého pomyslného stébla, ať tvaru kostelní věže, profilu vrcholků v pozadí, čísla popisného na budovách nebo data vzniku kapličky. Po dlouhých analýzách se pak kupříkladu ukáže, že tajemná obálka „asi Jesenicko“ skrývá mimo jiné snímek Sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého z obce Moravičany na Mohelnicku (obr. 4), což podstatně sníží důvěru muzejníka ve zdárný konec mise, jejímž cílem je stav, kdy kolonka „lokace“ u každé položky nezeje prázdnotou.

Marnost nad marnost jsou pak zcela anonymní portréty blízkých osob či ještě lépe domácích zvířat, z nichž čiší vlídnost a které svou lidskostí zahřejí u srdce. Nicméně zde jejich informační hodnota také končí. Klenotem v této kategorii jsou skleněné negativy neznámého muže prezentujícího akrobatický um svého černého ratlíka (obr. 5) či vícegenerační rodinný portrét na témže médiu, kde došlo ke zneužití bezprecedentní situace: během portrétování se do domu nepozorovaně plíží rozpustilé kůzle (obr. 6). K jeho smůle však bylo při tomto činu také zvěčněno.

 

Skládačky

Nejoblíbenější hra pro malé i velké digitalizátory! Legendy praví, že existují bájné země, v nichž je všechen fotografický materiál, zabalený ve své celistvosti do samostatných ochranných košilek, úhledně seřazen v popsaných krabičkách. Ne tak ve skutečném světě, kde bývá standardem spíše situace, kdy vám přičinlivý archeolog doručí ušmudlaný sáček původem z půdy bernartické sirkárny, z něhož je potřeba vlastní fotografickou drť (obr. 7) teprve vylovit ze změti pavučin, myších exkrementů a dalších neidentifikovatelných organických sajrajtů. Nutno ale podotknout, že o to větší je vzrušení z okamžiku, kdy prosvětlovací jednotka skeneru oživí ony patinované střípky lidských vzpomínek a monitor odhalí tváře dávno zmizelých obyvatel našich končin. Je-li vyjeven obsah jednotlivých dílků, může začít dobrodružství v podobě snahy pospojovat jednotlivé dílky do smysluplného obrazu, což se tu a tam dokonce i podaří (obr. 8).

 

Omalovánky

Moc transparenční jednotky našeho skeneru je veliká, nikoli však nekonečná, proto je občas potřeba obrázkům trochu pomoci, aby vystoupily ze svých přesvětlených či jinak porušených rastrů. To je úkolem tzv. post-processingu, čili hezky česky řečeno „druhotných úprav digitalizovaného média“. Legrace spočívá v úpravě expozice, kontrastu a barevné hloubky zejména primárních fotografických předloh. Proces to bývá dlouhý a poměrně náročný, odměnou však zpravidla bývá výsledek odkrývající úroveň detailů, o nichž zpočátku nebylo vidu. Ze dříve nezřetelných stínů tak vystupují nápisy na zdech budov či lidské tváře do pozoruhodné úrovně detailů (obr. 9 až 13).

 

Pexeso

Zázraky se tu a tam dějí, a tak se i v našem depozitáři klikatými cestami osudu ocitly snímky, které vzešly z jednoho dávného společného základu. Výbuch emocí nastává zejména v okamžiku, kdy se podaří objevit primární negativ, který posloužil jako matrice pro vytvoření nesčetných kopií v podobě tisků, diapozitivů či pohlednic. Takové mateřské či sesterské pouto je samozřejmě zapotřebí řádně zaznačit do databáze. Započíná se tedy usilovné vzpomínání, kdeže byl onen výjev spatřen. Je-li ono rozvzpomínání korunováno úspěchem, získáme pozoruhodný srovnávací soubor, jako je tomu kupříkladu v případě snímku Černého potoka u Vidnavy z 1. poloviny 20. století (obr. 14).

 

Člověče, nezlob se

Snad každý, kdo má tu čest pracovat s výpočetní technikou, zažil pocit absolutní bezmoci v situacích, kdy onen elektronický pomocník spolupráci zničehonic odmítá. Obzvláště palčivá je práce s velkoformátovými nekomprimovanými soubory, na něž je náš velkoformátový skener učiněný expert. S čistým svědomím na nás chrlí jediný soubor o takové velikosti, že byste si namísto něj mohli uložit všechny soukromé snímky z měsíční cesty po Kapverdách. Nutno však podotknout, že úroveň detailů digitalizovaného výstupu je úchvatná (obr. 15 a 16). To však nic nemění na tom, že práce s podobnými soubory není hračka a vhodný hardware i grafický program, který podobné sousto dokáže schroustat, aby člověk pohledal. Nelze také nezmínit obligatorní IT zážitky s vynucenými aktualizacemi operačního systému, při nichž člověk mrknutím oka ztratí půl dne práce, které ze správy digitálního archivu činí zároveň všestrannou lekci v umění sebeovládání.

Markéta Kobierská