Díl sedmnáctý: Kaolínové jámy – Stará a Nová navzdory vzhledu
Díl sedmnáctý: Kaolínové jámy – Stará a Nová navzdory vzhledu

Díl sedmnáctý: Kaolínové jámy – Stará a Nová navzdory vzhledu

Publikováno 8. dubna 2020

Tunel, starý dub, přírodní koupaliště s vodou zářivě modrou zjara a mléčně zkalenou během letního koupání, plastický kaolín ulpívající na pokožce a písčité svahy vybízející ke slunění. Tyto atributy se vybaví každému návštěvníkovi povrchového dolu na kaolín ležícího necelý kilometr jižně od Vidnavy. Důl o dvou jámách představoval v první třetině 20. století nejrozlehlejší povrchovou těžebnu v regionu. Přes padesát let zašlou slávu dnes halí les vyrůstající ze svažitých etáží a shovívavě ukrývající smutné trosky důlních staveb.

Jámy nesou matoucí názvy „Stará“ a „Nová“, protože jejich vzhled svědčí o opaku. Otevřením Staré jámy těžba v roce 1869 začala, ovšem od roku 1921 se aktivita postupně přesouvala do Nové jámy. Tři roky nato provoz ve Staré jámě utichl. Závěrem 80. let se do ní stroje nakrátko vrátily. Od shora dolů rozkopaly tři etáže jílovitých, prachovitých, písčitých a štěrkovitých vrstev a pod nimi etáž kaolínu. Na dně jámy byla vyhloubena nová, nejhlubší etáž, kterou vzápětí pohltila voda. Začátkem 90. let dobývací ambice pohasly a vzápětí skončil i vidnavský závod na zpracování suroviny. Místo upoutalo pozornost veřejnosti. Bagry a dělníky nahradili plavci, letní táboráky, děti hrající si v blátivém kaolínu a rekreanti opalující se na dekách či jen tak na písku. Nová jáma osiřela v 60. letech a od té doby zarůstá, pročež vypadá věkovitěji než její starší sestra.

Čím se lidé špiní a na čem polehávají? Kaolín vznikl miliony let probíhajícím chemickým zvětráváním žuly v tropickém podnebí „třetihor“. Písek, štěrk i vrstvy jílu a prachu přinesla voda z tajícího ledovce na sklonku doby ledové.

Až pomine pandemie, a pokud se Starou jámou opět nerozezní rachot těžby, lidé se vrátí. A bude-li se těžit, promnou si dlaně geologové...

Martin Hanáček


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Fotografie
Stará jáma, část nacházející se východně od současného jezera. Stav z doby před sto osmy lety. Vidíme hlavní etáž těženého bílého kaolínu. Stěnu nad kaolínem tvoří souvrství písku, štěrku, prachu a jílu nanesené vodou z roztávajícího ledovce (SOkA Jeseník
Pohled na stejnou stěnu jako na předchozím obrázku, ovšem v roce 2020. Žluté šipky vyznačují horní okraj původní těžené stěny bílého kaolínu.
Závod na zpracování kaolínu byl postaven v roce 1897. Do té doby byl kaolín (těžba začala roku 1869) převážně expedován do Pruska (zdroj: Státní okresní archiv Jeseník).
Devadesát let po pořízení předchozího obrázku leží areál podniku v ruinách...
Výrobky z vypáleného kaolínu, snímek z roku 1934 (zdroj: Franz Kiegler Erdgeschichte des Weidenauer Ländchens, 1938).
Nová jáma byla otevřena v roce 1921, ale již o pět let později dosahovala impozantních rozměrů. V pozadí zpracovatelský závod (zdroj: Státní okresní archiv Jeseník).
Dělníci dobývali kaolín krumpáči a nakládali jej na vozíky vláčku. Kdo zkoušel něco kopat v kaolínu, chápe, že to asi nebyla „práce snů“. Nová jáma, rok 1926 (zdroj: Státní okresní archiv Jeseník).
Se zahájením těžby v Nové jámě přišla i novinka – 300 metrů dlouhý tunel železniční vlečky, vedoucí z jámy k okraji těžební haldy u dnešní cvičné střelnice (zdroj: Státní okresní archiv Jeseník).
Pohled na haldu přirůstající s každou navážkou od kaolínových jam k silnici Vidnava – Stará Červená Voda. Vpravo za haldou tehdy činný štachlovický kamenolom, rok 1934 (zdroj: Franz Kiegler: Erdgeschichte des Weidenauer Ländchens, 1938).
Nad Novou jámou se tyčil statný dub... Snímek z roku 1937 (zdroj: Franz Kiegler: Erdgeschichte des Weidenauer Ländchens, 1938).
.... a tyčí se zde dodnes. Dohlíží na okolní krajinu již asi 320 let. Snad vydrží ještě dlouho.
Od skončení těžby v 60. letech 20. století Nová jáma zarůstá. Borovice na obrázku zapouští své kořeny hluboko do kaolínu. Svah za borovicí tvoří sedimenty vyplavené v době ledové z pevninského ledovce. Rok 2020.
Lesem zarostla i halda po těžbě. Lomození vláčku se v tunelu nerozléhá přes půl století. Namísto udržovaného kolejiště zanáší dráhu bahno. Rok 2020.
Závěrem 80. let 20. století vytvořila krátkodobá těžba v západní části Staré jámy písčité svahy nad jezerem. Stav z května 1996.
Nedávno se nad jezerem ve Staré jámě začalo opět kopat. Čerstvá stěna odhaluje kaolín vzniklý chemickým zvětráváním žuly. Živce se rozložily na bílou hmotu, železité minerály (tmavá slída a amfibol) dodaly rezavé až načervenalé odstíny. Rok 2020.
Křemen chemickému zvětrávání odolal. V kaolínu tvoří tvrdá zrnka. V nejstarší (východní) části Staré jámy dokonce vystupuje křemenná žíla, která pronikala původní pevnou žulou. Ta se však rozložila na kaolín. Rok 2020.
V křemenné suti okolo žíly můžeme při troše štěstí objevit i drobné krystalky křišťálu. Délka delšího krystalu 14 mm. Rok 2020, sbírka Vlastivědného muzea Jesenicka.
Souvrství štěrku a písku v nadloží kaolínu. Výzkumná sonda z roku 2006.
Kaolínové jámy jsou známým nalezištěm valounů vápenců z rozmanitými zkamenělinami, původem ze švédsko-baltské oblasti. Obrázek zachycuje misky silurských ramenonožců v rozbitém vápencovém valounu (velikost misek 10 mm) ze sbírky VMJ.