Díl desátý: Důl Pelnář aneb „javornická Bílina“
Díl desátý: Důl Pelnář aneb „javornická Bílina“

Díl desátý: Důl Pelnář aneb „javornická Bílina“

Publikováno 27. října 2020

Jedním z klimatických extrémů, jimiž si Javornicko prošlo, byly ledové doby. O nich se můžete dozvědět více na výstavě „Bohatství vody a ledu“, avšak až ve chvíli, kdy se veřejnosti znovu otevře Vodní tvrz. Nyní se posuňme o 15–18 milionů let nazpět, do mladších třetihor. Po vzoru odvážných a zvídavých hochů ze slavné Zemanovy Cesty do pravěku sejměme čepice, odmotejme šály a vybalme se ze svetrů a podvlíkaček. Čtvrtohorní mráz necháme v čase za sebou a budeme čelit subtropickému dusnu.

Svého času existovalo v našem regionu zajímavé místo, na kterém si šlo našimi třetihorami listovat jako stránkami v knize. Tím místem byl hnědouhelný Důl Pelnář na východním okraji Uhelné. Hnědé uhlí zde bylo objeveno v roce 1859. Uhelná sloj ležela nehluboko pod povrchem a dosahovala mocnosti 11 m. Těžba započala již počátkem 60. let 19. století – zpočátku dokonce v šachtě, avšak zanedlouho (a natrvalo) již jen povrchově. V roce 1874 vydalo ložisko 1 000 tun suroviny. V dalších desetiletích intenzita těžby postupně klesala na 70 tun ročně v roce 1950. Poté se do uhelné sloje zakouslo nové lžícovité rypadlo, které zakrátko dokázalo dobýt 22 000 tun suroviny. Toto množství však téměř odpovídalo zbylým zásobám do budoucna. Proto byla těžba ke konci roku 1957 navzdory nedávné modernizaci zastavena. Osud těžby zpečetila podzemní voda, která ve stejném roce rozlehlou, ale mělkou jámu zatopila. Důl Pelnář se stal vyhledávanou vodní nádrží a místem pro rekreaci.

Hnědouhelná sloj měla rozlohu 500 x 250 m. Byla součástí souvrství jílů. Ze stran pronikaly do jílovito-uhelného souvrství vrstvy písku a štěrku. Celé mladotřetihorní souvrství bylo ohraničeno zlomy, které jej oddělovaly od starších přeměněných a vyvřelých hornin. Další ložiska byla navrtána mezi Javorníkem a Bernarticemi a dále na několika místech v polském příhraničí. Na základě prostorových vztahů mezi vrstvami samotnými, mezi celým souvrstvím a okolními horninami, podle typů sedimentů a zbytků rostlinných zkamenělin v nich obsažených si můžeme zrekonstruovat třetihorní krajinu dnešního Javornicka.

Byla to nížina s jezery a močály. Uhlí vzniklo rozkladem rostlinné hmoty v jezeře, které se postupným zarůstáním vegetací měnilo v rašeliniště. Z okolních vyvýšenin stékaly do jezera potoky a říčky, přinášející písek a štěrk. Vodní toky vytvářely podél okrajů jezera menší delty, ve kterých ukládaly hrubší materiál – proto je jezerní jílovito-uhelné souvrství obklopeno písčitými a štěrkovými nánosy. V mladších třetihorách teprve začínal výzdvih Rychlebských hor a Žulovské pahorkatiny. Terén v okolí jezerní pánve byl mnohem mírnější a jen lehce zvlněný. Když bychom se od jezera v Uhelné vydali na východ, vystoupali bychom z nížiny na plochý žulový hřbet, kde dnes leží osada Annín a stojí krašské větrné elektrárny. Odtamtud by se nám otevřel pohled na další plošinu, tentokrát s říčními rameny a jezírky. Jednalo se o mladotřetihorní základ dnešní Vidnavské nížiny. Rostlinstvem zarostlá niva se táhla do Polska a řeka, která jí protékala, daleko na východě ústila do tehdejšího středoevropského moře. Z vegetace by nám byly povědomé břízy, habry, olše, duby, buky a borovice. Další druhy mladotřetihorní javornické a vidnavské květeny rostou dnes hlavně v jihovýchodní Asii nebo Severní Americe: ořešáky rodu Engelhardtia, ořechovce rodu Carya, tisovcovité nebo borovicovité jehličnany ketelerky a dokonce sekvoje. Mnohé z uvedených rostlin vyžadovaly subtropické klima. Z jejich hmoty vzniklo uhlí, podobně jako třeba v Bílině. Kusy dřev ze sloje v Uhelné jsou dnes uloženy např. ve sbírce Vlastivědného muzea Jesenicka.

S těžbou a zaplavením Pelnáře zhasla i naděje na další výzkumy a sběry. Mladotřetihorní jezera, močály, rašeliniště i řeky nakonec vyschly a jejich vrstvy byly pohřbeny mladšími, čtvrtohorními usazeninami. Proto o nich mnoho nevíme. Snad jednou někde vznikne jiný odkryv, který nám otevře nové okno do třetihor pod Rychlebami.

Martin Hanáček

Zdroje
Pešek, J., Doláková, N., Sýkorová, I. (2010): Tercierní úhlonosné relikty ve Slezsku. – In: Pešek, J. a kol.: Tercierní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky, 284–300, Česká geologická služba. Praha.
Databáze významných geologických lokalit: 819 (online). Praha: Česká geologická služba, 1998 (citováno 26. 10. 2020). Dostupné na http:// lokality.geology.cz/819


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Odkaz
Fotografie
Kusy dřev z hnědouhelné sloje Dolu Pelnář v depozitáři Vlastivědného muzea Jesenicka. Délka největšího exempláře 32 cm.
Velmi dobře zachovalý kus dřeva o délce 22 cm z hnědouhelné sloje Dolu Pelnář. Sbírka Vlastivědného muzea Jesenicka.