Díl devětadvacátý: Vidnavské dětství proslulého ortopeda Adolfa Lorenze
Díl devětadvacátý: Vidnavské dětství proslulého ortopeda Adolfa Lorenze

Díl devětadvacátý: Vidnavské dětství proslulého ortopeda Adolfa Lorenze

Publikováno 20. dubna 2020

Pokud bych si měl z osobností, jež spatřily světlo světa na Jesenicku, vybrat tu nejvýznamnější, první místo by s přehledem obsadil prof. Adolf Lorenz. Jeho novátorské metody v oblasti ortopedie dodnes denně pomáhají statisícům lidí. Avšak ještě předtím, než zásadně ovlivnil další směřování medicíny, vyváděl rošťárny a zažíval dobrodružství jako typický vesnický kluk.

Jedinečným zdrojem v oblasti poznání tohoto velkého muže světového lékařství je jeho vlastní autobiografie, jež vyšla na sklonku 30. let v němčině i v angličtině – Lorenz si totiž vydobyl slávu především v USA. A právě zpoza Atlantiku jsem před nějakým časem tento vzácný svazek získal. Nelitoval jsem. Kromě podrobného vylíčení Lorenzovy kariéry dílo reflektuje i raná léta prožitá ve Vidnavě.

Již samotný podtitul knihy „Hledání ztracené rukavice“ souvisí s lékařovým dětstvím. Ještě před Adolfovým narozením získala jeho matka Agnes od svého bratra, benediktinského mnicha, příslib, že jejímu prvorozenému synovi poskytne gymnaziální vzdělání. Malý Adolf tak celý život od matky poslouchal, že jednoho dne bude „velkým pánem“. Když jednoho dne našel v otcově dílně černou rukavici, triumfálně se maminky zeptal, jestli už tedy je tím velkým pánem. Agnes se pousmála a odvětila: „Chceš-li jím, Adolfku, být, musíš najít i tu druhou rukavici.“ Tato zdánlivě bezvýznamná věta Lorenze velice ovlivnila. Ona chybějící rukavice se pro něj stala jakousi alegorií lidského života, který je vlastně jedním velkým, nikdy nekončícím hledáním… „Běda tomu, kdo je přesvědčen, že se narodil s oběma rukavicemi,“ říkal Lorenz.

V knize nechybí ani vtipné příhody. S humorem sobě vlastním Lorenz např. vzpomíná na to, jak zdechlé kočce vystrojil pohřeb. Zemina se však po chvíli začala vzdouvat. Chlapec pochopil, že zvíře žije, a za několik dní je díky usilovné péči uzdravil. Z malého Adolfa si pak utahovali, že jednou bude doktorem, protože dokáže vzkřísit i mrtvé. Ani v nejmenším netušili, jak blízko jsou pravdě.

Mimořádně zajímavá je ale Lorenzova úplně první vzpomínka. Byly mu čtyři roky, když jednoho letního odpoledne přihlížel tomu, jak po vidnavském náměstí jede směrem ke hřbitovu povoz naložen masivními kameny. Na jednom z nich spatřil letopočet 1859. Tehdy ještě netušil, že je jedná o podstavec ke kříži, jenž má připomínat památku vojáků padlých v Itálii. Dílo můžeme na místním hřbitově obdivovat dodnes…

Strýc Johann svůj slib splnil. Malý Adolf se tak v jedenácti letech vypravil z Vidnavy do velkého světa, který je mu dodnes tolik zavázán.

Matěj Matela


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Odkaz
Fotografie
„Byl jsem velice sympatické dítě se světlými vlasy a blankytně modrýma očima. Jen uši mi lehce odstávaly, kvůli čemuž si mě spolužáci často dobírali. Také jsem byl náramně vysoký a vychrtlý,“ vzpomínal po letech Lorenz.
Lorenzova autobiografie, jež vyšla v roce 1936 v New Yorku (sbírka autora článku).
Až budete ve Vidnavě, shlédněte dolů na kamenný podstavec obestavěný mřížemi. Stojí tam skutečně letopočet 1859, což potvrzuje pravdivost Lorenzových slov (foto Martin Hanáček).
Dne 18. srpna 1935 se nejslavnější rodák do Vidnavy vrátil, aby zde odhalil vlastní pamětní desku. „Zúčastnil jsem se vlastního pohřbu,“ komentoval vtipně lékař (zdroj: SOkA Jeseník).
Dne 18. srpna 1935 se nejslavnější rodák do Vidnavy vrátil, aby zde odhalil vlastní pamětní desku. „Zúčastnil jsem se vlastního pohřbu,“ komentoval vtipně lékař (zdroj: SOkA Jeseník).
Pamětní tabule přežila válku i poválečné ničení, a tak Lorenzova vousatá tvář dodnes dohlíží na chod města.