Díl dvaadvacátý: „toť pramen řeky Moravy, která se na Sněžníku prýští“

Publikováno 12. listopadu 2020

Králický Sněžník, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří, zřejmě není třeba obšírně představovat, zejména pak těm z nás, jimž se podmanivá hora ležící na pomezí Čech, Moravy a Kladska stala srdeční záležitostí. Grulicher, Spieglitzer či Glatzer Schneeberg, jak vrchol zvali původní obyvatelé, má pro každého mnoho co nabídnout. Znalci místní historie se zde v duchu můžou přenést do časů, kdy odtud shlížela kamenná Vilémova rozhledna, zeměměřiče či geografy zase potěší množství hraničních kamenů a ochuzeni pochopitelně nezůstanou ani milovníci drsné vysokohorské přírody. No a pro ty, kteří se raději než dalekými výhledy do krajiny kochají pohledem na zpěněný zlatavý mok a mlhovinu vonícího uzeného, je na polské straně hory k dispozici legendární horská chata, dnes pod názvem Schronisko „Na Śnieżniku“. Na své si tu však přijdou rovněž nadšenci do hydrologie, žíznivci či moravští patrioti. Ti (a mnozí další) míří na jižní svah hory, aby si ve výšce 1 380 m n. m. svlažili hrdlo výtečnou vodou vyvěrající z tvrdého rulového masivu slabým pramínkem, v obdobích sucha pak pouze v podobě kapek. Až se nechce věřit, že právě takhle počíná svůj tok třetí největší řeka naší republiky.

Podobně jako většina vodních toků má i Morava mnohem více pramenů ve formě nesčetných potůčků, prvenství tohoto vývěru však spočívá v tom, že leží nejvýše. Určení právě tohoto místa jako počátku toku Moravy můžeme datovat minimálně do první poloviny 14. století, konkrétně do roku 1325, kdy tehdejší majitel kolštejnského panství Jan Wüstenhube uvádí, že jeho pozemky sahají „ad fontem Marc fluvii“, tedy k prameni Moravy. Tato informace skutečně odpovídá historickým záznamům, podle kterých ležela západní hranice daného panství zhruba v místech, kam jsme se dnes v našem muzejním seriálu vypravili. Jan Amos Komenský na své mapě Moravy z roku 1627 situuje pramen („Moravae Fons“) podstatně blíže ke Starému Městu, nicméně zdejší lovci, dřevaři a uhlíři, tedy vůbec první návštěvníci nejvyšších pater hor, již v této době velice dobře věděli, kde přesně se hlavní zřídlo nachází. Tehdy se přirozeně ještě jednalo o prostou studánku, o jejímž přesném vzezření nemáme bohužel žádné informace. Úprava pramene zhruba do podoby, v jaké poskytuje osvěžení dnes, tedy coby kamenná studánka, proběhla někdy ke konci 19. století (poslední zásadnější opravy pramen doznal roku 1978).

Právě v této době, tedy na sklonku předminulého věku, se návštěvnost Sněžníku s rodícím se turismem razantně zvýšila (nejvíce pak díky zahájení provozu Vilémovy rozhledny v létě 1899, při jejíž výstavbě sehrála nezastupitelnou roli právě voda z pramene Moravy). Zatímco pro poutníky z pruské strany představovalo zřídlo na druhé straně hranice spíše zajímavost a zpestření výletu, pro návštěvníky z Čech, zejména však z Moravy, neslo toto místo – jak již bylo naznačeno na začátku – poněkud hlubší, vlastenecký význam. Kromě řady jiných zavítal na Sněžník i Antonín Cyril Stojan (1851–1923), pozdější arcibiskup olomoucký a jedna z nejvýraznějších osobností novodobých moravských dějin. Vystoupal sem však ještě v dobách, kdy působil jako duchovní správce ve Svébohově na Zábřežsku (tedy někdy v letech 1887–1888). „Hlavou do Čech, nohama do Německa, ale srdcem do Moravy,“ měl pronést ke svým přátelům a studentům, když stanul u památného hraničního kamene na vrcholu. Když pak skupina sešla k prameni Moravy, oblíbený pan farář prokázal svůj smysl pro humor, když na chvíli nohou vyvěrající vodu zcela zastavil. Na nechápavé pohledy svých druhů pak odpověděl se smíchem: „To budou v Hradišti hledět, že jim voda najednou neteče.“

Matěj Matela