Díl sedmadvacátý: Jesenická „rodinná pouta“

Publikováno 19. listopadu 2020

V případě, že se vám někdy dostala do rukou populární a čtenářsky přitažlivá kniha Miloše Kočky Prameny živé vody (či jakákoliv jiná literatura o Vincenzi Priessnitzovi), nebo jste pozorně prošli historickou expozici ve Vodní tvrzi, nebude vašim uším (či spíše očím) neznámé jméno Antona Günthera. Jesenický městský lékař, jehož a manželčin obraz poněkud paradoxně zdobí stěnu třetí místnosti expozice v části věnované zakladateli vodoléčby, byl právě oním ranhojičem, který byl přivolán k mladému Priessnitzovi po jeho těžkém úrazu, jenž se pro chlapce, dle Güntherových slov, měl stát fatálním. Po Priessnitzově takřka zázračném vyléčení, kdy neuposlechl Güntherovy rady a naordinoval si sám vlastní léčbu pomocí studené vody, sehrál lékař v životě „vodního doktora“ ještě další a opět negativní roli, kdy se spolu s dalšími tehdejšími oficiálními lékaři snažil Priessnitzovi zakázat léčení nebohých nemocných, přicházejících na svah Studničního vrchu ve stále větších počtech.

Tato poměrně všeobecně známá fakta však na tomto místě doplňme dalšími historickými skutečnostmi, které vyplývají z ikonografického fondu Vlastivědného muzea Jesenicka. Anton Günther, který své povolání „zdědil“ po otci, byl zároveň manželem Sophie Langenickel (jejich již zmíněné vystavené portréty zhotovil v roce 1826 vídeňský malíř Johann Herrman). Přinejmenším v kruzích obdivovatelů Priessnitze nechvalně známý lékař byl tudíž zetěm Johanna Langenickela, jesenického městského syndika a biskupského správce. Význam tohoto velice váženého a význačného místního občana podtrhuje rovněž jeho přátelství s hudebním skladatelem Karlem Dittersem z Dittersdorfu, který mu dokonce svěřil do výchovy svého syna Karla. Ve sbírce muzea nalezneme (mimochodem rovněž vedle litografie mladého Dittersova potomka) i několik obrazů s podobou Johanna Langenickela. Zmíněný vídeňský portrétista Herrman totiž vyhotovil pro syndika soubor vyobrazení jeho rodiny, z nichž se vedle Langenickelovy dcery a jejího manžela Günthera dochovaly ve sbírce portréty šestašedesátiletého Johanna a manželky Theresie v biedermeierovském stylu.

Městský syndik se však toho času neocitl před malířským stojanem poprvé, jak dokládají párové obrazy spolu manželkou z dřívějšího období, zachycující jej zhruba ve věku okolo třiceti let. Aby toho však nebylo málo, depozitář muzea ukrývá ještě další podobiznu, jež byla až do včerejšího dne připsána rovněž Johannovi. Text v německém kurentu přilepený na zadní stranu malby však tvrdí něco jiného. Budeme-li mu důvěřovat (a není důvod, proč bychom neměli), jedná se o portrét jeho syna Eduarda. Popiska prozrazuje rovněž několik málo informací o jeho životě. V roce 1849, po smrti Antona Günthera (dodejme, že otec skonal již o deset let dříve), se Eduard vrátil do Jeseníku, aby po svém švagrovi převzal funkci místního lékaře – ranhojiče. Hned rok nato byl dokonce zvolen za starostu města, avšak velice záhy se musel křesla vzdát z důvodu nemoci. Lze se domnívat, že snad právě těžká nemoc jej po dvou letech přivedla k sebevraždě, dle textu měl totiž zemřít skokem ze svahu. Čerstvě objevený osud jednoho z čelných představitelů města si jistě zaslouží v budoucnu další výzkum, jakmile situace umožní znovuotevření institucí, jakou je např. jesenický archiv, který uchovává Eduardův popis tažení do Francie proti Napoleonovi v roce 1813 a jeho propouštěcí list z armády.

Jan Petrásek