Díl šestatřicátý: Nostalgie za zlatými časy pastevectví v nejvyšších polohách Jeseníků
Díl šestatřicátý: Nostalgie za zlatými časy pastevectví v nejvyšších polohách Jeseníků

Díl šestatřicátý: Nostalgie za zlatými časy pastevectví v nejvyšších polohách Jeseníků

Publikováno 27. dubna 2020

Každý zanícený badatel na poli regionální vlastivědy má okruh srdečních témat, k nimž se rád vrací – aby doplnil nově nabyté informace nebo si jen udělal radost. Pro mě je jedním z ryze osobních témat historie vysokohorského salašnictví, a to nejen díky milým vzpomínkám na přípravu mé první muzejní výstavy, ale také proto, že se člověk, alespoň pomyslně, na okamžik navrátí do dávno minulých věků, kdy se z jesenických holí do poryvů větru ozývalo jen spokojené bučení a cinkání zvonců.

Pro osídlení nižších poloh jesenických hor byla zcela zásadní činnost hornická, s níž úzce souvisel vznik železných hamrů, hutí, pil. Do nejvyšších pater se však většina z kolonizátorů nepouštěla. Co tam, na bezlesých pláních, kde skoro nic nevyroste? S příchodem novověku však někteří majitelé vysokohorských panství (Harrachové, Řád německých rytířů) objevili potenciál jesenických výšin – rozsáhlé pastevní plochy. Na šťavnatou a zdravou květenu tak zhruba od 16. století (nejvíce pak v 18. stol.) dali vyhánět dobytek, zejména skot. Krávy ani ovce se tu však nepotulovaly jen tak nazdařbůh. Na jejich poklidné hodování dohlíželi pastýři.

Přestože v jesenických výšinách mohla pastva probíhat pouze od května do poloviny září, služba zde nebyla žádný med. Pastevci museli být odolní vůči rozmarům počasí i osamělosti. Obvykle se jednalo o rozumné a zodpovědné chlapy, kteří neustále čelili nejrůznějším nebezpečím – chránili dobytek před dravými šelmami i zloději, hlídali, aby zvířata nezpůsobila škodu na lesních porostech, aby se nezatoulala, nepřehřála atd. Pastýř (něm. Hirt) se proto těšil všeobecné úctě. K jeho nutné výbavě patřil samozřejmě kvalitní oděv, masivní hůl, ostrý křivák a mošna s prostým jídlem. Neocenitelným pomocníkem byl pes pomáhající udržet stádo pohromadě.

Lze bez nadsázky prohlásit, že pastevectví psalo i samotné dějiny jesenických holí. Vždyť nebýt pastevce Johanna Aegertera pocházejícího až z dalekých Alp, kdoví, jestli by na svahu Malého Děda vznikla salaš produkující výtečný sýr a tvaroh. Určitě bychom jí však dnes neříkali Švýcárna. A co teprve legendární rodina Grohalových, jež půl století hospodařila na Ovčárně! Zejména o dobrácké matce Rosalii bychom mohli vyprávět celé hodiny…

O někdejších pasteveckých tradicích v těchto oblastech rovněž svědčí vegetací postupně zarůstané základy kamenných staveb, místní názvy (Volské louky, Pastevní rokle aj.), ale i pověsti – hrdinou té snad nejznámější je pastýř Konrad, jehož touha po bohatství dala v lidové mytologii vzniknout samotné hoře Praděd…

Tak zase někdy na shledanou v místech, kde Jeseníky dosahují nebe, a u příběhů, jež se zde odehrály.

Matěj Matela


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Odkaz
Fotografie
Dosud výborně zachované dřevěné napajedlo pro dobytek pod Velkým Májem (jméno hory mimochodem odkazuje na měsíc, kdy se vyhánělo na pastvu). Foto: červen 2018.
Tzv. Töpferhof, jeden z pozůstatků pasteveckých obydlí v nejvyšších polohách Jeseníků. V 18. století zde hospodařil cisterciácký mnich. Foto: červen 2018.
Díky pracovníkům CHKO Jeseníky se na jesenické hole v letních měsících pastva opět vrací. Na snímku skupinka ovcí nad Ovčárnou.
Švýcárna začátku 20. století na historické pohlednici (zdroj: soukromá sbírka L. Abta).