Díl šestatřicátý: Nostalgie za zlatými časy pastevectví v nejvyšších polohách JeseníkůPublikováno 27. dubna 2020 Každý zanícený badatel na poli regionální vlastivědy má okruh srdečních témat, k nimž se rád vrací – aby doplnil nově nabyté informace nebo si jen udělal radost. Pro mě je jedním z ryze osobních témat historie vysokohorského salašnictví, a to nejen díky milým vzpomínkám na přípravu mé první muzejní výstavy, ale také proto, že se člověk, alespoň pomyslně, na okamžik navrátí do dávno minulých věků, kdy se z jesenických holí do poryvů větru ozývalo jen spokojené bučení a cinkání zvonců. Pro osídlení nižších poloh jesenických hor byla zcela zásadní činnost hornická, s níž úzce souvisel vznik železných hamrů, hutí, pil. Do nejvyšších pater se však většina z kolonizátorů nepouštěla. Co tam, na bezlesých pláních, kde skoro nic nevyroste? S příchodem novověku však někteří majitelé vysokohorských panství (Harrachové, Řád německých rytířů) objevili potenciál jesenických výšin – rozsáhlé pastevní plochy. Na šťavnatou a zdravou květenu tak zhruba od 16. století (nejvíce pak v 18. stol.) dali vyhánět dobytek, zejména skot. Krávy ani ovce se tu však nepotulovaly jen tak nazdařbůh. Na jejich poklidné hodování dohlíželi pastýři. Přestože v jesenických výšinách mohla pastva probíhat pouze od května do poloviny září, služba zde nebyla žádný med. Pastevci museli být odolní vůči rozmarům počasí i osamělosti. Obvykle se jednalo o rozumné a zodpovědné chlapy, kteří neustále čelili nejrůznějším nebezpečím – chránili dobytek před dravými šelmami i zloději, hlídali, aby zvířata nezpůsobila škodu na lesních porostech, aby se nezatoulala, nepřehřála atd. Pastýř (něm. Hirt) se proto těšil všeobecné úctě. K jeho nutné výbavě patřil samozřejmě kvalitní oděv, masivní hůl, ostrý křivák a mošna s prostým jídlem. Neocenitelným pomocníkem byl pes pomáhající udržet stádo pohromadě. Lze bez nadsázky prohlásit, že pastevectví psalo i samotné dějiny jesenických holí. Vždyť nebýt pastevce Johanna Aegertera pocházejícího až z dalekých Alp, kdoví, jestli by na svahu Malého Děda vznikla salaš produkující výtečný sýr a tvaroh. Určitě bychom jí však dnes neříkali Švýcárna. A co teprve legendární rodina Grohalových, jež půl století hospodařila na Ovčárně! Zejména o dobrácké matce Rosalii bychom mohli vyprávět celé hodiny… O někdejších pasteveckých tradicích v těchto oblastech rovněž svědčí vegetací postupně zarůstané základy kamenných staveb, místní názvy (Volské louky, Pastevní rokle aj.), ale i pověsti – hrdinou té snad nejznámější je pastýř Konrad, jehož touha po bohatství dala v lidové mytologii vzniknout samotné hoře Praděd… Tak zase někdy na shledanou v místech, kde Jeseníky dosahují nebe, a u příběhů, jež se zde odehrály. Matěj Matela |