Díl dvaačtyřicátý: Základní odborná škola čs. textilního průmyslu v Jeseníku (část první)

Publikováno 10. prosince 2020

Události druhé světové války sice jesenická textilní továrna Regenhart & Raymann přečkala na první pohled bez viditelných škod, mnohem horší však byly ty lidským okem nezřetelné. Podnik, produkující před válkou zboží špičkové kvality, musel v následujících šesti letech svou výrobu podřídit válečným účelům a místo damašku dodávat na německý trh hrubé plátno, z něhož se šily vojenské košile nebo pracovní a nemocniční pláště. Část výrobních prostor byla dokonce přebudována na provozy produkující přímo vojenský a muniční materiál. Návrháři, mistři, tkalci i seřizovači navíc museli v průběhu války obléknout vojenskou uniformu a značná část se jich domů už nikdy nevrátila. Obchodní kontakty byly zpřetrhány a úpadek vlajkové lodi jesenického textilního průmyslu podtrhoval nedostatek pracovních sil. Ten se měl, vzhledem k plánovanému odsunu německého obyvatelstva z Československa, ještě prohloubit.

Přesto velký závod se slavnou tradicí představoval lákavou kořist a již 6. června 1945 přešel do národní správy. Jeho nový majitel se ale z vidiny snadno nabytého zisku dlouho neradoval, neboť na podzim 1945 došlo k jeho znárodnění a k 1. lednu 1946 vznikl v Jeseníku národní podnik „Tkalcovny a úpravny jemného lnu“. Prakticky okamžitě s tím se začalo připravovat otevření podnikové školy, která by zajistila výchovu potřebných zaměstnanců. Koncepce budování základních odborných škol (dále jen ZOŠ) přímo ve výrobních závodech souvisela s potřebou urychleně zajistit výchovu kvalifikovaných pracovních sil schopných nastoupit na pracovní místa uvolněná odsunovaným německým obyvatelstvem. V poválečném Československu bylo škol tohoto typu otevřeno téměř čtyřicet a jedna z nich v září 1946 také v Jeseníku.

Podmínky pro její vznik však nebyly příznivé. Chyběli totiž nejen učitelé a vychovatelé, ale i prostory pro výuku a internát pro ubytování žáků. Jediné, čeho bylo tehdy dost, bylo poválečné nadšení a schopnost improvizovat. I když se zprvu uvažovalo, že nově vznikající ZOŠ budou přiděleny prostory v některé z dosavadních jesenických škol, příval nových osídlenců na jaře a v létě 1946 znamenal naplnění jejich kapacit, čímž naděje podnikového ředitelství na přidělení učeben vzaly za své. Pro chlapecký internát byl nakonec po dohodě s příslušnými orgány uvolněn bývalý hotel Katzer (dnes Staříč), pro dívky byly vyčleněny dvě budovy kláštera sester řádu sv. Voršily, kde dříve působil výchovný a vzdělávací ústav tohoto řádu. Přestože se původně počítalo s tím, že do ZOŠ nastoupí mládež ve věku do 18 let, ve skutečnosti byl věkový rozptyl studentů mnohem vyšší (14–21 let), což samozřejmě přinášelo nemalé potíže. Vyřešit bylo nutné také stravování studentů v době, kdy příděl potravin byl pouze na lístky.

Přes všechna tato úskalí se nakonec zakladatelé ZOŠ v Jeseníku přenesli a výuka se v září 1946 rozběhla. Do 1. ročníku se přihlásilo 163 uchazečů (90 chlapců a 73 dívek), z nichž byly vytvořeny čtyři třídy. Vyučovací předměty zahrnovaly jak předměty všeobecného vzdělání (češtinu, matematiku, hospodářskou nauku, občanskou nebo tělesnou výchovu), tak i odborné předměty související se zaměřením školy (strojnictví, odborné kreslení, nauku o vazbách a rozboru tkanin apod.). Vyučující i žáci se museli potýkat s nedostatkem vhodných učebnic a učebních pomůcek a také s potížemi při praktickém výcviku studentů. V závodě sice po odsunu Němců zůstalo několik desítek klíčových pracovníků, většinou však starších ročníků, a ti neuměli česky. Většina studentů sice základy němčiny jakž takž ovládala, odborná terminologie používaná v textilním provozu jim však byla zcela cizí. Výrobní postupy bylo nutné často pouze odpozorovat. Navíc suroviny, které bylo možné použít k praktické výuce, nebyly ideální a častokrát se ani pro tuto činnost nehodily. Na druhé straně nutnost značných improvizací, ke kterým v průběhu praktické výuky docházelo, nabízela předem netušené možnosti. Protože se tehdy teprve dával do provozu celý sál tkalcovny, naskytla se studentům možnost vyzkoušet si vrchovatou měrou všechny úkony spojené s montáží a demontáží tkalcovských strojů a dalších výrobních zařízení.

Pavel Macháček