Díl třiadvacátý: Volby na Jesenicku v roce 1946 jako předzvěst dnů budoucích

Publikováno 13. listopadu 2020

Je to jen pár dní, co jsme v médiích mohli opakovaně sledovat napínavé události amerických prezidentských voleb. Klání protichůdných stran, apelujících na správnost svého dřívějšího jednání a ospravedlňující své budoucí plány před masami více či méně uvědomělých voličů s právem rozhodnout o vývoji směřování státu v několika následujících letech, je principem, na kterém si západní demokracie velmi zakládají. A ani Česká republika není výjimkou.

V dějinách našeho státu, a ve 20. století obzvlášť, ovšem nalezneme i volby, které měly dopady v horizontu daleko širším, než jen ve vyhraněném čase jednoho „klasického“ volebního období. Pomiňme nyní rok 1935, který byl předstupněm neskutečné tragédie let druhé světové války, a podívejme se do let 1945/1946.

Na Frývaldovsku (Jesenicku) v té době panovala velmi složitá a neutěšená situace. Všeobecná úleva z konce války zde sice patrná byla, o nějakém nadšení se ale nedalo ani v nejmenším mluvit. Tento stav vyplýval především z podstaty národnostního složení okresu a také četných hospodářsko-sociálních těžkostí.

Není proto divu, že ačkoliv se již od léta 1945 začínaly na Jesenicku aktivovat postupně všechny povolené politické strany, nelze v prvních měsících od osvobození mluvit o nějakém razantním a systematickém politickém boji s cílem obsadit a kontrolovat co možná nejvíce vedoucích pozic v jednotlivých obcích a městech. Naopak, všechny politické subjekty se na základě všeobecně přijímané shody zaměřovaly právě na řešení nejmarkantnějších každodenních problémů.

Přibližně půlroční vzájemná kooperace získala první trhliny s příchodem roku 1946, kdy začaly postupně vyplývat na povrch závažnější rozdíly v názorech politické reprezentace, stejně jako ve stupni aktivity jednotlivých partají.

Prim v mocichtivosti a systematičnosti práce byl nejvíce patrný u Komunistické strany Československa, která začala zakládat nebo obnovovat mnohé přidružené symbiotické organizace (Československý svaz mládeže, Jednotný svaz českých zemědělců apod.), prostřednictvím závodních organizací systematicky pronikala do jednotlivých průmyslových podniků a rázně prosazovala odsun původního německého obyvatelstva.

Ostatní strany politického spektra (Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická a Československá strana lidová) takovou aktivitou nepřekypovaly, přesto i jejich potenciální voličská základna postupně, byť pozvolna, rostla. Spolu s tím se stávala patrnější i spolupráce v rámci rodícího se protikomunistického bloku, jež měla sloučit ostatní názorové proudy v politickém smýšlení nově příchozích českých obyvatel.

Oslabit tento proud se komunisté snažili na stránkách listu Hraničář, který tepal protikomunistický akcent rétorikou srovnatelnou se zanícenou demagogií typickou pro pozdější období 50. let.

Vedle toho se jako výrazné politické memento ukázaly i oslavy 1. máje v roce 1946. Každá ze stran se snažila tento den využít ve svůj prospěch uspořádáním separátní oslavy, na níž chtěla apelovat na své stávající příznivce a poté i „zcizit“ co možná nejvíce přívrženců ostatních stran. Politický souboj nejen o Jesenicko se měl rozhodnout v neděli 26. května 1946, kdy se odehrály poslední „svobodné“ volby (zdali svobodné skutečně byly, ponechám na zvážení každého čtenáře).

Výsledky na Jesenicku reflektovaly celospolečenský posun doleva. Z 11 600 hlasů v okrese získala KSČ 5 931, ČSNS 2 340, ČSD 2 004 a ČSL 1 325, procentuálně vyjádřeno: vítěz 52 %, druhý 20 %, třetí 17 % a čtvrtý 11 %.

Z pohledu čísel vypadá triumf KSČ jako drtivý a ve většině obcí a měst tomu tak skutečně bylo. Většina ale neznamená logicky vše. Jako jisté sídlo odporu se ukázala dominantní část soudního okresu Cukmantl (Zlaté Hory), kde až na samotné město Cukmantl komunisté ve zbývajících pěti obcích těžce „pohořeli“. Jistou oázou protikomunistického bloku byl v soudním okrese Frývaldov (Jeseník) i Domašov.

Dominance KSČ se nicméně stala zcela neoddiskutovatelnou jak na Frývaldovsku, tak v celé české části tehdejší Československé republiky. Mandát 40 % voličů a neutuchající agresivní postup vstříc „světlým zítřkům“ vedl komunisty k převratu v únoru 1948. Co následovalo, víme všichni.

Kamil Tomášek