Díl pětadvacátý: Představitelé disentu i pašeráci. Rychlebské hory jako místo odporu proti normalizaci

Díl pětadvacátý: Představitelé disentu i pašeráci. Rychlebské hory jako místo odporu proti normalizaci

Publikováno 17. listopadu 2020

Dnešní datum, jež je nezpochybnitelným symbolem počátku konce totalitního režimu v Československu, přímo vybízí k tomu, abychom se přenesli do nedávné minulosti a vzpomenuli na ty, kteří proti straně a vládě vystupovali mnoho let před listopadem 89 a kterým komunisté znepříjemňovali a často i ničili jejich sny a životy. Vzhledem k nekulatosti letošního výročí i kvůli probíhající pandemii si sice zásadní mezník našich novodobých dějin nepřipomínáme v takovém rozsahu jako loni, tento den si však zasluhuje pozornost každoročně.

Vlastivědné muzeum Jesenicka oslavilo 30 let od konce komunismu řadou akcí, v jejímž pomyslném čele stála dvojjazyčná výstava „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“ (vznikla spolu s polskými kolegy z Okresního muzea v Nise). Přiblížila disidentské hnutí a pád režimu v obou zemích, stejnou měrou však reflektovala rovněž regionální rozměr – kromě opozičních aktivit obyvatel Jesenicka a Niska pojednala o spolupráci československých a polských disidentů, stejně jako o roli, jakou při jejich činnosti sehrály místní pohraniční lesy.

„Nie ma wolności bez Solidarności!“

Situace v sousední Polské lidové republice se od poměrů v ČSSR v mnoha ohledech podstatně lišila. Mnohem horší historické zkušenosti s ruským medvědem, nepoměrně silnější religiozita či kolabující zásobování – to je jen několik příčin, proč se Poláci s režimem neidentifikovali v takové míře jako Čechoslováci. Svůj odpor naši východní sousedé nejviditelněji projevili prostřednictvím řady protestů (1956, 1970, 1980). Právě posledně zmíněné datum pak představuje zásadní zlom nejen v polských dějinách – v srpnu 1980 vzešlo ze stávky v gdaňských loděnicích nezávislé odborové hnutí Solidarita v čele s elektrikářem Lechem Wałęsou, což by v dané době bylo v ČSSR možné jen stěží. Český disent, reprezentovaný zejména Chartou 77, proto zřízení v PLR vnímal jako v mnoha ohledech svobodnější, byť i polské komunistické vedení několikrát dokázalo, že v represivních praktikách vedoucích k potlačování svobodného vyjádření za ostatními sovětskými satelity nijak nezaostává (zmiňme např. vyhlášení tzv. výjimečného stavu v prosinci 1981, podíl na smrti kněze Jerzyho Popiełuszka atd.). Ani potenciální, ani reálné perzekuce ze strany Varšavy či Prahy ale nezabránily tomu, aby si představitelé československé a polské opozice soustavně vyjadřovali vzájemnou podporu (např. formou demonstrací, hladovek, letáků nebo nápisů na zdech).

Sejdeme se v horách

Intenzivnější osobní kontakt však do značné míry znesnadňovala neprůchodná hranice mezi oběma „bratrskými státy“. V únoru 1978 se tak na slavném Hrádečku u Havlů zrodil nápad setkat se s Poláky přímo na hraniční čáře, a to ve vysokohorských oblastech. V sobotu 29. července se pod úpatím Sněžky, na Cestě československo-polského přátelství, potkali Václav Havel, Jiří Bednář, Marta Kubišová a Tomáš Petřivý s Adamem Michnikem, Janem Lityńskim, Jackem Kuroněm a Antonim Macierewiczem. O tomto symbolickém aktu, jenž započal významnou etapu mezistátního boje proti komunismu, přinesla zprávu řada světových médií. Druhé setkání se uskutečnilo na podzim, ke třetímu ale již nedošlo. Zabránily mu policejní složky obou států, které hlídaly přístupové stezky i horské chaty. Polští i čeští disidenti byli zadrženi bezpečností. Většina byla propuštěna po 48 hodinách, až na Jaroslava Šabatu, kterého brutálně zmlátili na okrsku VB v Peci pod Sněžkou.

Po roce 1984 se setkávání na hranicích začala postupně obnovovat. Protože však Krkonoše začaly být stále pozorněji střežené pohraničníky, padla volba na méně exponovanou Kladskou kotlinu a Rychlebské hory. K prvnímu setkání roku 1986 nedošlo, prý kvůli popletení vrcholů (jedna strana přišla na Borůvkový vrch, druhá na Borůvkovou horu). O rok později, 15. srpna 1987, se již domluva vydařila a na Borůvkové hoře se mimo jiné sešli Václav Havel, Adam Michnik, Petr Uhl, Jacek Kuroń či Jiří Dienstbier.

Disidenti se na tomto vrcholu potkali i v květnu 1988, v červenci pak setkání zopakovali na Králickém Sněžníku, kde došlo k sepsání prohlášení domáhajícího se respektování základních práv pro národy východního bloku. Účastníci schůzek ještě po letech vzpomínali na přátelskou atmosféru a náboj, který obě strany tolik potřebovaly. Kupř. hned na prvním krkonošském setkání Václav Havel rozesmál polské opozičníky, když z batohu vytáhl lahev Staré myslivecké a prohlásil, že když už se socialismus s lidskou tváří v ČSSR vybudovat nepodařilo, alespoň máme kořalku s lidskou tváří…

Kromě opozičních lídrů se u hraničních kamenů střetávali rovněž jedinci, kteří tudy pašovali zakázané tiskoviny. Výměna neoficiálních materiálů (letáky, samizdat, beletrie, ale i součástky do kopírovacích strojů) představovala poměrně odvážný způsob, jak do země dostat informace o disidentských aktivitách sousedů. Pašování probíhala přibližně jednou za měsíc (kromě zimy), a to především v horských oblastech (kromě Rychlebských hor se jednalo o Krkonoše či Tatry). Na akce se obvykle chodilo v sobotu v pravé poledne, kdy byla „čára“ nejméně střežena. Dva Poláci a dva Češi nesli na zádech totožné batohy, které ponechali na předem domluveném místě, kde následně došlo k výměně. Jednotlivé stezky nesly ženská jména (Monika, Anna aj.) a mnoho z nich mimochodem vytyčili studenti wrocławské univerzity, kteří na tuto činnost dokonce paradoxně od školy dostali povolení jako na „výzkum v terénu“…

I díky všem těmto drobným hrdinům si tak dnes můžeme připomenout 31 let od chvíle, kdy veškeré skrývání vlastního přesvědčení a konspirační činnost mohly po dlouhých čtyřech desetiletích konečně ustat.

Matěj Matela


Soupis všech publikovaných dílů zde.
 
Fotografie
Setkání na Borůvkové hoře v srpnu 1987. Na fotografii poznáváme řadu osobností, jež se po revoluci staly významnými postavami veřejného života (kupř. Jan Ruml, Václav Havel, Alexandr Vondra nebo Alena Šabatová). Zdroj: soukromý archiv J. Topola.
Hraniční kámen na Borůvkové hoře, místě, jež sehrálo významnou úlohu v polsko-československých protirežimních aktivitách (zdroj: archiv Post Bellum).
Snímek zobrazující setkání na Králickém Sněžníku (10. července 1988) doplněn jmény účastníků (zdroj: archiv Post Bellum).
Památník setkání disidentů na Borůvkové hoře s hesly československého a polského odporu proti režimu (foto: M. Kobza).
Dioráma výstavy „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“ s figurínou přenašeče ilegálních materiálů (foto: Vlastivědné muzeum Jesenicka).