4. 10. 1799 - 28. 11. 1851
"Bude ještě dlouho trvat, než bude Priessnitz
uznán tím, čím byl: lékařským Kolumbem."
Z dopisu zdravotního rady Dr. med. E. Pinglera Johanu Ripperovi z 29. března 1879
Tento geniální léčitel samouk vzešel z prostých poměrů. Osudem byl předurčen stát se hospodářem na rodném statku. Ke kladům jeho osobnosti nepatřilo ani vzdělání, školu navštěvoval spíše sporadicky. Navíc v šestnácti letech na něj bylo naloženo těžké břemeno, kdy se po oslepnutí otce a smrti bratra stal hlavou rodiny. Nikdo mu však nemohl upřít přirozenou inteligenci, hloubavost a charisma výjimečné osobnosti, což se záhy projevilo. Pozorováním přírody a přírodních jevů získal zkušenosti, které začal využívat ve prospěch vlastního zdraví, když se vyléčil pouhou vodou z následků těžkého úrazu. Později takto uzdravil i několik lidí ze svého okolí. Pověst o jeho vodoléčitelských schopnostech se rozšířila do blízkých i vzdálenějších krajů.
Prosté omývání vodou pomocí žínky se stalo symbolem jeho úspěchu, ale i trnem v oku místních lékařů, kteří v něm spatřovalinekalou konkurenci a šarlatána. Jejich stížnost a spor takto vyvolaný nemohl Priessnitzovi zabránit v cestě, o níž byl bytostně přesvědčen, že je správná. Už v roce 1822 přestavěl rodný dům v první vodoléčebný ústav na světě: s vanou a přívodem pramenité vody. Zde i nadále léčil své pacienty. Když mu v témže roce bylo magistrátem města zakázáno používat houbu, omýval postižená místa vlastní rukou a zjistil, že výsledek je ještě lepší! A tak, vzdor pomluvám a vleklým sporům s úřady o přiznání práva vodoléčby a o povolení provozu léčebného zařízení, začaly na Gräfenberku vznikat první vodoléčebné lázně. Jejich vznik je většinou datován k roku 1837, kdy skončily letité spory Priessnitzovým vítězstvím na základě rozhodnutí lékařské komise, která přímo zkoumala jeho vodoléčebnou metodu. Svou roli přitom sehrála i skutečnost, že již v roce 1826 byl Priessnitz poprvé pozván k císařskému dvoru do Vídně k lékařské konzultaci léčby jednoho z arcivévodů. Tak se dostal do povědomí nejvyšší společnosti.
Od tohoto roku se datuje období neomezeného rozmachu: z chudé vesnické kolonie postupně vzniká oblíbené místo lázeňských pobytů i té nejvznešenější klientely – lázně Gräfenberk. V roce 1830 je zde uváděno 54 hostů, v roce 1837 jich napočítáme již desetkrát více. Vycházejí oficiální seznamy hostů (tzv. Curliste) a lázně se rozrůstají. Místo původních chalup sousedů, v nichž byli hosté ubytováni, vyrůstají léčebné domy – v roce 1838 staví Priessnitz velký dům s jídelnou a sálem pro 600 osob (tzv. Hrad). V roce 1839 vzrostl počet pacientů na 1 700, mezi nimi bylo i 120 lékařů. V témže roce získal Priessnitz na honorářích 120 tisíc zlatých. Byl bohatý, byl slavný.
Od roku 1828 žil ve spokojeném manželství, z něhož vzešlo osm dcer. Na narození dědice a pokračovatele ve svém díle čekal až do roku 1847. Syn Vincenz Pavel však bohužel otcovy naděje nesplnil. Zato se Priessnitz dočkal mimořádného veřejného uznání. Vděční pacienti mu stavěli na Gräfenberku pomníčky k pramenům i honosné pomníky. Od začátku 30. let vychází o vodoléčbě jedna kniha za druhou (v roce 1890 se jich udává na 400) a v roce 1846 je mu císařem Ferdinandem V. udělena Zlatá občanská záslužná medaile I. třídy, nejvyšší civilní vyznamenání, které před ním nikdo ve Slezsku ještě neobdržel. V celé Evropě i zámoří vznikají vodoléčebné ústavy podle Priessnitzova vzoru.
Na druhé straně je nutno vnímati kritické postoje odpůrců vodoléčby a jejich metod především z řad oficiální medicíny, k níž Priessnitz nikdy nenašel kladný vztah.
Vincenz Priessnitz umírá na vrcholu slávy 28. 11. 1851.
Zanechal po sobě nejen značnéjmění osobní, ale především velký odkaz zakladatele novodobé vodoléčby a přírodního léčitelství vůbec, který nyní znovu nabývá na aktuálnosti. Priessnitz byl propagátorem „celostního“ způsobu léčby pacienta, položil základ vodního testu, který lékařská věda užívá doposud. Právě pro tyto principy je hoden pozornosti i v dnešní době, která znovuobjevuje tzv. alternativní způsoby léčení a hledá přírodní zdroje návratu ke zdraví. V tom je třeba spatřovat geniální odkaz Vincenze Priessnitze dnešní medicíně a dnešnímu člověku.
