Vidnavská rašeliniště01.06.2022 Výskyt unikátní flóry a fauny na rašelinných loukách, ležících severně od Vidnavy, vyvolal potřebu jejich ochrany, a přibližně třicetihektarové území tak bylo v roce 1996 prohlášeno přírodní rezervací „Vidnavské mokřiny“. V druhé polovině 19. století však v této lokalitě probíhala intenzivní těžba rašeliny, kterou zachytila mj. vlastivěda jesenického okresu (Heimatkunde des politischen Bezirkes Freiwaldau) z roku 1893: „…jsou zde dosti rozsáhlá ložiska rašeliny. Nakopané a usušené rašeliny se užívá jako paliva nejen ve Vidnavě, nýbrž je po ní čilá poptávka i v okolních pruských obcích“. Rašeliniště u Vidnavy vznikla po poslední době ledové, tedy před nějakými 10 000 lety, kdy v krajině zůstaly rozsáhlé podmáčené plochy se specifickými rostlinnými společenstvy, která neustále vyrůstala ze zbytků starších vrstev, jež se ve spodních částech přetvářela v rašelinu. Pozemky s rašelinnými loukami patřily do majetku města, a proto je při vytyčování nové státní hranice po uchvácení Slezska Pruskem v roce 1743 nově instalované hraniční kameny napohled nelogicky obtáčely, přestože se v případě Schubertovy Kraše (dnes Krasova) takřka dotýkaly městského jádra. Po úspěšném rozjezdu dobývání rašeliny na pruské straně státní hranice v katastru nedaleké obce Wiesau (dnes Łąka v Polsku) požádala vidnavská městská rada v roce 1843 Karla Weisse, který zde vedl těžbu, aby provedl průzkum i na městských loukách. První sondy nepřinesly příliš optimistickou zprávu, neboť odhalily rašeliniště o mocnosti pouhých „dvou stop“ (cca 60 cm), navíc se značnou příměsí bláta a čerstvých kořenů pronikajících ze svrchního porostu. Teprve na tehdejších katastrálních parcelách č. 501 a 503 byly výsledky průzkumu příznivější a bylo odkryto rašeliniště o rozměrech cca 600 x 75–150 m s mocností od dvou do sedmi stop, což při převodu na dnešní jednotky představovalo asi 90 000 m3 rašeliny. Její kvalita však nebyla ideální, takže „cihličky“ (borky) nešlo při těžbě z ložiska přímo vyřezávat, ale bylo nutné vytěženou surovinu dávat do formiček a teprve poté sušit. Po zvážení předložené kalkulace rozhodla městská rada o zahájení těžby. S odbytem neměl být problém, neboť výhřevnost rašeliny se přibližně rovnala výhřevnosti měkkého dřeva. Toho byl v okolí Vidnavy a v sousedním rovinatém Prusku nedostatek, neboť zdejší úrodná půda byla využívána především k zemědělským účelům. Plány počítaly se zaměstnáním 48–72 dělníků a potřebnou investicí ve výši cca 2 000 zlatých. Její největší část měla padnout na výstavbu jednoduchých objektů, v nichž se cihličky měly sušit, na zázemí pro dělníky a na vykopání odvodňovacích kanálů. Městská rada předložila svůj záměr krajskému úřadu v Opavě, ten však její nadšení do podnikání zprvu nesdílel a po četných byrokratických průtazích došlo ke skutečnému zahájení těžby zřejmě až na přelomu 50. a 60. let 19. století. Již v roce 1867 však bylo „vyrobeno“ 332 650 rašelinných cihliček, z nichž více než třetina (129 000) mířila do Pruska. V následujících letech produkce stoupala a např. v roce 1871 bylo vyrobeno 623 000 cihliček. Nicméně o 13 let později bylo vyexpedováno již jen 261 250 cihliček a rašelinu na trhu začalo vytlačovat výhřevnější uhlí. Ukončení těžby nastalo na sklonku 19. století. K jejímu znovuvzkříšení došlo v době první světové války, kdy byl všeobecný nedostatek uhlí, a poté ještě nakrátko v době hospodářské krize ve 30. letech 20. století. To však byl opravdu poslední záchvěv těžby rašeliny v dějinách Vidnavy. Pavel Macháček | |